Anketa ISDe: Máme se z krize prodlužit nebo proškrtat?

 

Máme se z krize prodlužit nebo proškrtat

Institut svobody a demokracie se od svého založení zabývá také otázkami hospodářskými. Po analýze koronavirové míry inflace dnes považujeme za klíčovou otázku současného dění bezprecedentní prohlubování deficitu státního rozpočtu, s ním spojené zvyšování státního dluhu a v důsledku také ohrožení ekonomické i politické svobody v České republice.

Obrátili sme se proto na přední osobnosti české ekonomie a ekonomiky s anketní otázkou

 

Máme se z krize prodlužit nebo proškrtat?

 

Na otázku odpověděli finanční analytici, vysocí státní úředníci, akademičtí ekonomové, politici, centrální bankéři, ekonomové Národní ekonomické rady vlády (NERV) i občanské iniciativy Koro-NERV-20 a také představitelé průmyslových svazů. Z odpovědí respondentů vyplývá, že odlišnost názorů je dána už tím, kde vidí příčiny krize. Lze je rozdělit do čtyř skupin:

• klasická cyklická recese,
• umělá, státem vyvolaná krize,
• recese, kterou politici úmyslně přičítají pandemii,
• krize vyvolaná neadekvátními opatřeními vlády v reakci na pandemii.

Příčině pak odpovídají také návrhy řešení. Ty lze také rozdělit do čtyř skupin. Z krize se podle nich:

• musíme prodlužit,
• musíme proškrtat,
• musíme zároveň prodlužit a proškrtat,
• neprodlužíme ani neproškrtáme.

Jestliže u zvýšení deficitu ze 40 na 200 respektive 300 miliard korun existoval konsensus v rámci velké části ekonomické obce, navrhovaný skok deficitu na 500 miliard korun tuto jednotu významně narušil. Drtivým favoritem ale nadále zůstává, mnoho koňských délek před škrty, dluh coby lék na krizi.

Stejně jako na začátku pandemické krize, i nyní někteří ekonomové obhajují bezprecedentní zadlužení relativně nízkou výchozí úrovní českého státního dluhu vzhledem k hrubému domácímu produktu. Dluh zároveň podle nich umožňuje rychlý zásah a může být levnějším řešením krize než rozpočtové škrty. Na druhou stranu však další ekonomové upozorňují, že nejvyšší zadlužení v dějinách naší země povede k větší kontrole státu nad ekonomikou, a tak i k plíživému návratu socialismu. Plánovaná struktura výdajů, o kterých ostatně víme jen velmi málo, často nesouvisejí s řešením krize, ale spíše s kampaní před podzimními volbami.

Proškrtat se z krize se podle zastánců škrtů můžeme jednak snížením či zrušením zbytných výdajů, dotačních titulů, výdajů na neziskové organizace, úředníky a stále se rozrůstající byrokracii. Naopak odpůrci škrtů tvrdí, že na škrty bude čas až v další fázi, v době ekonomického růstu, protože nyní by vedly jen k prohloubení a prodloužení krize. I ti, kdo by škrty obecně podporovali, vysvětlují, že škrty jsou nepopulární, a proto politicky iracionální. Jak však jeden z respondentů poznamenal, škrty jsou občanům obecně bližší než dluh: lidé šetří a vláda utrácí, ovšem nikoli ze svého.

Většina respondentů však volá po vhodné kombinaci obojího: škrtů
i dluhu.

Čtvrtá skupina ekonomů pak vysvětluje, že na takto položenou otázku neexistuje správná odpověď, neboť z krize se nelze ani proškrtat, ani prodlužit. Jejich alternativním návrhem je:

• nutná změna očekávání, která povede ke zvýšení spotřeby domácností a firemních investic,
• vhodná volba veřejné politiky, která povede ke změně struktury
  a rozsahu výdajů,
• reforma nebo restart.

Institutu svobody a demokracie je nejbližší názor respondentů, kteří říkají, že z krize se nemůžeme ani proškrtat, ani prodlužit. Že se z ní se musíme protransformovat. A kdy jindy, když ne teď. Doba pokoronavirová je pro transformaci české ekonomiky neopakovatelná.

Ing. Vladimír Pikora, Ph.D., makroekonom, analytik společnosti Next Finance

 

Podle mě by hospodářská politika neměla jít do extrémů. Jsem proto také proti extrémnímu zadlužení. To, že je letos rekordně vysoký deficit, chápu. To, že má být vysoký i v příštím roce, je čistý populismus. Rozpočet přitom podle mě rozhazoval už v původní podobě před koronavirem. Nebylo nutné již před koronavirem plánovat deficit. Jinými slovy, vidím veliký prostor pro škrty.  Máme podle mě moc úředníků, moc úřadů a moc agend.

Zavládla mantra, že dluh nevadí a je potřeba rozdat co nejvíce peněz. Já nesouhlasím ani s prvním, ani s druhým. Já nevěřím na jinou pomoc než na tu na konci vlastní paže. Pomoc má dostat jen ten, kdo si objektivně nemůže pomoci sám. Za naprostou šílenost považuji to, že chce stát znárodňovat podniky. Dnes se tomu sice říká kapitálový vstup do podniků, ale výsledek je stejný. Stát se bude tvářit, že umí řídit podniky. Stát podle mě jen vytváří návrat k socialismu.

 

 

JUDr. Dušan Tříska, CSc., ekonom, vysokoškolský pedagog

Z krize bychom se neměli ani proškrtat ani proinvestovat (prodlužit). Z krize je třeba se protransformovat. Této krize bychom měli využít k zásadní změně struktury a institucionálního rámci české ekonomiky.

V tomto smyslu tedy nepovažuji za náš základní problém velikost dluhu, ale absenci vážné debaty o podstatě tohoto problému. Například, přestože ekonomická obec snad už pochopila neřesti montoven a množíren,
i nadále je ochotna náš subdodavatelský statut kamuflovat označením „exportně orientovaná ekonomika“. Není divu, že tato obec nenabízí jasnější postoj k tzv. globalizaci, ať už ji reprezentují digitální oligarchové nebo Rada moudrých v Bruselu.

Obdobně se ekonomická obec jakoby přestala zajímat o zlořády všudypřítomných institucionálních hybridů. I nadále se tedy do kategorie pojištění zahrnuje to, co je faktickou daní. I nadále se ekonomové tváří, že už pochopili význam slova veřejnoprávní. I nadále se ekonomická obec nediví, že existují polostátní firmy typu ČEZ.

Zdůrazňuji, že tento můj příspěvek není kritikou vlády, ale ekonomické obce.

 

 

Ing. Vlastimil Tlustý, CSc., ministr financí v letech 2006-2007

Vládou právě vytvářený astronomický dluh považuji za zlý čin, který vážně poškodí občany naší země a to:

 

1. Růstem cen;
2. Znehodnocením úspor;
3. Každoročními platbami úroků, které pohltí í investice;
4. Oslabením motivace k poctivé práci, neboť stát se stává příkladem nezodpovědnosti.

 

Dosavadní opatření vlády a z nich plynoucí objem vyplácených podpor tvoří zlomek navrhované výše dluhu. O co tedy vládě jde:

 

1. Zakrýt neúspěch dosavadní politiky vlády založené na omezeních, postihu a růstu byrokracie. Ekonomika naší země začala prokazatelně zpomalovat už na konci minulého roku.

 

2. Provést miliardové "velké domů"; to, že ohlašovaný boj s korupcí byl nahrazen bojem s cizí korupcí, je již zjevné z dosud známých případů.

 

3. Nakoupit do voleb dostatek voličů, kteří nechápou, že zvyšování platů, důchodů a dalších výdajů krizi dlouhodobě nezmírní, ale prohloubí.

 

 

Ing. Tomáš Doležal, ekonom, politický analytik, publicista

Dle mého názoru neplatí ­– samo o sobě – jedno ani druhé. Jakkoli krátkodobě, resp. jednorázově je nutné použít oba typy opatření. Ovšem jakékoli navýšení plánovaného rozpočtového deficitu musí být váženo na lékárnických vahách – a mělo by být omezeno pouze na účinnou
a adresnou pomoc subjektům zasažených dopady mimořádných omezujících opatření koronavirového nouzového stavu. Tzn. na jedné straně na úplné prominutí, nikoli odklad, některých typů povinných daňových a pojistných odvodů pro fyzické i právnické osoby a na straně druhé na přímé finanční podpůrné projekty typu programu Antivirus či kompenzační bonus pro živnostníky.

 

Naprosto nevyhnutelné je ovšem zároveň aktivně pracovat na výdajové straně rozpočtu ve smyslu razantních škrtů zbytných a vyloženě neobhajitelných a nesmyslných výdajů. Od plošného krácení provozních výdajů ve všech rozpočtových kapitolách přes minimalizaci kofinancování tzv. evropských projektů ve všech resortech po (příkladmo) krácení či úplné škrtnutí neodůvodněných dotačních titulů typu podpory obnovitelných zdrojů energií, veřejného financování komerční filmové tvorby skrze Státní fond kinematografie či masivního veřejného sponzoringu profesionálního sportu. Nemluvě o až nemravném financování tzv. politických a ideologických "neziskových" organizací.

 

Ale hlavně, dnešní krize by měla být zejména výzvou k rychlému provedení naprosto nezbytných střednědobých a dlouhodobých reforem
v systému veřejných financí:

 

Jde mj. o citelné snížení všech typů daní, zejména příjmových, o redukci předimenzovaného objemu systému nepojistných dávek, o motivační, prorodinnou a propopulační důchodovou reformu, o odbourání nákladné administrativní a finančně náročně zátěže samostatného živnostenského podnikání a podobně.

 

Kdy, když ne teď? 

 

 

Doc. Ing. Slavoj Czesaný, DrSc., vysokoškolský pedagog, VŠE, Fakulta národohospodářská

 

V nejbližší době je zřejmě prospěšné využít oba zmíněné faktory tak zhruba napůl. Dílčí zvyšování rozpočtu má určité oprávnění v tom, že výše zadlužení bylo proti průměru zemí EU i OECD nižší, a to ve výši 30 % HDP.

 

 

 

 

Ing. Roman Češka, ekonom

Lidi šetří a vláda utrácí. Lidi ví, že když šetřit nebudou, doplatí na to. Vláda neutrácí ze svého a její horizont rozhodování je dán volbami. Nikomu z ministrů nehrozí, že na kvalitě svého vlastního života pocítí důsledky rozhodnutí, kterými někomu škodí. Nikdy neuznají, že opatření byla nepřiměřená a nikdy nezačnou řešit skutečné problémy. Vládní úsilí nesměřuje k zodpovědnosti a prosperitě, ale jen k tomu, ať za jakoukoliv cenu uhájí dogma, že současná krize je důsledkem koronaviru a veškeré negativní dopady jsou nutné zlo. To je ale naprostá nepravda. Neplatíme za koronavirus. Platíme důsledky neadekvátních opatření, která na celém světě zaváděly vlády vyprovokované hysterickou kampaní vedenou přízemní ziskuchtivostí a senzacechtivostí médií.

 

Naše vláda podlehla koronavirové hysterii snáz než kdokoliv jiný. Proto zaplatíme víc než kdokoliv jiný. I když u nás nikdy nebyl koronavirus skutečně celoplošný problém a míra rizika nikdy neodpovídala ani menší epidemii, zastavila vláda celé školství, paralyzovala řadu oborů, poškodili samotné zdravotnictví a přijala takový komplex nesmyslných omezení a opatření, že nás to bude stát víc než roční náklady na celé zdravotnictví a léčení všech nemocí a úrazů pro 10 milionů lidí. Nelze to označit jinak než jako nepřiměřenou obranu. I proto budeme podle odhadu OECD pátá nejpostiženější ekonomika na celém světě. Před námi jsou jenom nepostiženější evropské země – Španělsko, Francie, Itálie a Británie. Platíme daň za to, že máme vládu populistů a fachidiotů bez schopnosti domyslet širší souvislosti, kde není žádný ekonom.

 

Z vládních opatření jen minimum mířilo tam, kde by vynaložené prostředky pomáhaly dlouhodobě udržitelným způsobem: do posílení kapacity a možností zdravotnictví a do podpory postižených podniků a podnikatelů. Absolutní většinu peněz vláda vyplýtvala zcela zbytečně vedená třemi základními pohnutkami. Chtěla vytvořit falešný pocit bezpečí. Chtěla si ulehčit práci a zavedla plošné restrikce místo adresných opatření vyplývajících z přesné analýzy konkrétních rizik. Chtěla uplácet voliče, ne něco řešit. Proto směřovala peníze širokým voličským skupinám, a ne skutečně postiženým podnikům a podnikatelům. Vůči elitě národa, podnikatelům a vlastníkům firem, kteří dávají práci mnoha lidem a vytvářejí významnou přidanou hodnotu, se chovají naprosto lhostejně. Socialistická neúcta ke kapitálu, podnikatelskému úsilí a zodpovědnosti vítězí na plné čáře.

 

Není žádná šance, že by byla budoucí opatření této vlády lepší a měla méně přízemní motivaci. Proto si tato vláda nezaslouží žádný prostor k tomu, aby mohla dál nezodpovědně utrácet a dál škodit. Bohužel není síla, která by její manévrovací prostor omezila. Lidé jsou nejistí, ovlivnění obavami o sebe a své blízké a pod vlivem mediální masáže koronavirové ideologie a demagogie vládu podporují silněji než dřív. A politická opozice dlouhodobě projevuje naprostou impotenci. Osobně nevidím světlo na konci koronavirového tunelu.

 

 

 

Ing. Patrik Nacher, ekonom, poslanec PS PČR

Každá krize může být i příležitostí. Příležitostí pro nový začátek, nové postupy, novou strategii, nový směr. Takže odpověď za mě zní, že ani jedno. Spousta věcí se za normálních okolností mění těžkopádně, trvá to dlouho. Hledají se spíše důvody, proč něco nejde než způsoby, jak to udělat. Když ale přijde krize a nečekaná událost, zaběhané mechanismy neplatí, mění se paradigmata, nelpí se na formalismu, přehodnocují se základní hodnoty. Pro malý stát, jako jsme my, je to příležitost na restart v mnoha oblastech, která by mohla mít dlouhodobý efekt – digitalizace, vzdálená komunikace se státní správou, snížení byrokracie, nový pohled na vzdělávání, investice do přirozené soběstačnosti… Připodobnil bych to rozvoji Karlínu, části Prahy 8. Po povodních, které je dost zničily, tam vznikla vizuálně nová čtvrt, s jinou atmosférou a nábojem. Troufám si tvrdit, že by k takové změně za normálního vývoje nedošlo. Doba pokoronavirová bude jistě náročná, ale může to být začátek nového vývoje.

 

 

Ing. Mojmír Hampl, Ph.D., centrální bankéř, člen iniciativy Koro-NERV-20, vysokoškolský pedagog

 

Myslím, že ani jedno z toho neplatí, otázka je položena v příliš extrémních polohách. Musíme se z této státem uměle vytvořené krize dostat změnou očekávání, tedy růstem soukromých investic a spotřeby! Těm může pomoci dočasné vykrytí výpadku příjmů díky zbytečně dlouho a zbytečně tvrdě zavřené ekonomice ze strany státu, který provedl lockdown. Ale zdá se, že první fázi krize jsme tak jako tak neúspěšně promrhali a můžeme se dostat do stavu lose-lose. Růst deficitu bez logiky či opodstatnění
a zároveň pokles ekonomiky větší než jinde. Jako bychom to už v českých dějinách nezažili.

 

 

Ing. Markéta Šichtařová, makroekonomka, analytička společnosti Next Finance

 

Veřejný dluh zabírá prostor pro soukromé investice, proto snižuje prostor pro budoucí hospodářský růst.

 

Veřejný dluh vede ke zvyšování nákladů na obsluhu veřejného dluhu – tedy snižuje prostor pro budoucí růst.

 

Veřejný dluh zvyšuje motivaci pro (stále méně nezávislou) centrální banku k nastolení extrémně nízkých či záporných úrokových sazeb – tedy nemorálně protěžuje dlužníky nad věřiteli.

 

Naproti tomu škrty nechávají víc peněz soukromému sektoru na úkor veřejnému – tedy zvětšují prostor pro hospodářský růst.

 

Škrty snižují přerozdělování, jehož podstatou je schopným brát
a neschopným dávat – tedy zvětšují prostor pro růst.

 

Škrty zvětšují motivaci soukromého sektoru podnikat a pracovat – tedy vytváří prostor pro růst.

 

A škrty ponechávají plody práce schopným – tedy jsou vysoce morální.

 

Veskrze nemorální a ekonomickému životu ubližující veřejný dluh ještě nikdy žádnou ekonomiku na nohy nepostavil – to jen některé ekonomiky se dokázaly na nohy postavit dluhu navzdory.

 

 

Ing. Petr Mach, Ph.D., ekonom, bývalý europoslanec, vysokoškolský pedagog

 

Placení výdajů na dluh je pro vládu snadno po ruce. Má to ale kromě úrokových nákladů další nevýhody, které se projeví v dlouhém období: Když si vláda půjčí 500 miliard od bank, bankám nezbydou peníze pro soukromý sektor na investice. Dluhem tak vláda podkopává budoucí hospodářský růst. Doporučil bych mix – kus problému řešit omezením zbytných výdajů (rušit dotace a zbytečné úřady), kus řešit dluhem. Ne řešit vše dluhem. 

 

 

Jan Berka, hlavní analytik devizových trhů, hlavní editor Roklen24

Jsem toho názoru, že současná situace potřebuje co nejrychlejší fiskální zásah tak, aby se prostředky co nejrychleji dostaly k zasaženým podnikům a domácnostem. Česká republika má na evropském dluhopisovém trhu dobrou pozici, tudíž je namístě ji vzhledem k okolnostem využít. To však neznamená, že by se tím měl nastolit "nový normál" tempa zadlužování. Primární je rychlá pomoc, která nastartuje ekonomiku. Z toho následně budou profitovat i vládní příjmy, byť pravděpodobně v budoucnu bude potřeba i škrtů.

 

 

Ing. Aleš Michl, centrální bankéř, finanční investor

 

Dívám se na problém přes nabídku a poptávku po penězích. Měnová politika by v situaci, když už úrokové sazby klesly blízko k nule, měla sledovat M. Zabezpečit nabídku peněz. To děláme. Ale to ještě neznamená, že bude poptávka po penězích, když například pesimistické očekávání bude odrazovat firmy od investic nebo bude probíhat kreativní destrukce. V tomto případě, ve velmi krátkém období, je fiskální politika přes investice státu a obcí dobrým nástrojem stabilizace. Ano, na úkor dluhu. Efekt vytěsňování soukromých investic je v tomto případě malý nebo žádný. V takových situacích by fiskální politika neměla dělat fiskální restrikci jako se to stalo v ČR 2011-2013. Není to výzva k aktivistické fiskální politice během celého hospodářského cyklu. Naopak při HDP na/nad úrovni potenciálu vede fiskální expanze spíše k efektu vytěsňování, vyšší inflaci a/anebo deficitu běžného účtu platební bilance. Dlouhodobě má být rozpočet vyrovnaný. Omezením fiskální expanze je, že modelově výše uvedené doporučení zapadá do Ricardiánské ekvivalence. Proto by se tvůrci fiskální politiky měli zavázat
k důvěryhodnému plánu dočasného schodkového hospodaření bez budoucího zvyšování daní (Detailněji jsem své myšlení popsal v článku pro Národohspodářský obzor 3/2019 https://doi.org/10.2478/revecp-2019-0009  )

 

 

 

 

Ing. Radim Dohnal, Capitalinked, člen Koro-NERV-20

Krize je nejen v ekonomii očistný proces a je vždy důležité poměřovat vládní výdaje (zvláště ty mimořádné) s přínosy, které vládní výdaje přinesou. Z krize se jistě neproškrtáme; zmírnit dopady krize zásadními fiskálními impulsy bylo vhodné na samém počátku v březnu, max dubnu, kdy se takto daly napravovat očekávání spotřebitelů. Krizí projdeme rychleji a s menšími škodami, pokud během aktivní nákazy omezíme svobodu lidí co nejméně a co nejdříve různá omezení zrušíme. Zcela nepochybně spotřebitelé snížili chuť utrácet podle míry omezení pohybu a dalších svobod, a podle toho také snížili svoje očekávání o vlastní ekonomické perspektivě a spotřebě. Za velký problém považuji zcela zbytečné vyjádření prof. Prymuly z 22. 3. 2020, že hranice mohou být uzavřeny rok či dva. Takové vyjádření mu nepříslušelo, neměl na to mandát ani informace, nemohl si myslet, že bude šéfem UKŠ i za dva roky. Už dva měsíce poté ten samý prof. Prymula mluvil zcela jinak. Zde došlo k zásadnímu omezení očekávání o svobodě.

 

Poslední návrh státního rozpočtu přináší celou řadu zásadních výdajů, které s řešením krize nemají mnoho společného, mají slabý fiskální multiplikátor nebo se nestihnou vyčerpat letos a možná ani v roce 2021. 

Do očí bijí 3,3 mld Kč pro "zajištění potravinové soběstačnosti obyvatel ČR a podstatné navýšení výrobních kapacit potravinářského průmyslu." Nově vytažená karta potravinové soběstačnosti se vrací do druhého čtení po zásadní kritice opozice a asi všech veřejně působících ekonomů v ČR, tedy neprošla legitimní celospolečenskou debatou. Onen požadavek 55% až 85% české produkce přednesla poprvé poslankyně Balaštíková už
5. 3. 2020, tedy ještě před koronavirem v ČR. Tedy jde o příklad, kdy se část parlamentu snaží vyhovět obchodním zájmům skupiny podnikatelů pod rouškou řešení hospodářské krize.

 

Nejlepší je podporovat takové výdaje, kde je vyšší množství práce a co nejmenší povolovací zátěž. Je vhodné také podporovat výdaje, kde příjemce současně odvede nějakou práci, nikoliv jen vyplní žádost, za takové výdaje mám:

• práci v lese, tedy úklid po kůrovcové těžbě (jen loni vzniklo po kůrovci 43,5 tis ha nových holin). Za odklizení všech zbytků po těžbě by stát vynaložil stovky milionů korun, a přispěl ke snazšímu sázení sazenic v dalších letech;
• příspěvky majitelům rodinných nebo bytových domů na zachytávání dešťové vody, např. 10 tis Kč za každé řešení, které zachytí alespoň 0,5 m3. Školám a veřejným budovám by příspěvek měl být logicky vyšší.

 

 

doc. Ing. Marek Loužek, Ph.D., Národohospodářská fakulta VŠE

 

Deficit státního rozpočtu ve výši 500 miliard korun by byl největším v historii samostatné ČR nejen absolutně, ale i relativně (10 % HDP).
I když určitý deficit je oprávněný, neměl by dosahovat tak astronomické výše. Stanovisko vlády, že automaticky navýší státní dluh, aniž by hledala vnitřní úspory, je nešťastné. Ačkoli za pandemii vláda nemůže, za délku
a hloubku karanténních opatření už vláda odpovídá.

 

 

 

Doc. Ing. Robert Jahoda, Ph.D., vedoucí katedry veřejné ekonomie, Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity

 

Máme se z krize prodlužit nebo proškrtat? Takhle položená otázka neumožňuje nalézt jinou než špatnou odpověď. Z krize určitě nepomůže prodlužení nebo proškrtání. Naopak vhodná volba veřejných politik umožní, že krize bude překonána rychleji, její dlouhodobé následky nebudou příliš hluboké, případně nebudou nespravedlivě rozprostřeny ve společnosti. Cenou za takové politiky může být zvýšení veřejného dluhu, ale jeho samotné zvýšení určitě není vhodnou veřejnou politikou. Měli bychom si tyto otázky klást pouze v době krize? Určitě ne! Ani krize, ani situace ekonomického růstu nedává politikovi právo bezúčelně utrácet
a neptat se na výsledky vládních programů. Přesto tady ale pár rozdílů je.

Základní otázka je, jestli je vznikající deficit veřejných rozpočtů strukturální nebo cyklické povahy. Pokud je způsoben ekonomickým propadem, měla by nás tato skutečnost trápit méně, než pokud je způsoben záměrným ad hoc opatřením politika. Opatřením, které má často dlouhotrvající povahu. Pokud hospodaření státu ovlivňují zodpovědní politici, bude dnešní cyklický deficit záhy vystřídán cyklickým přebytkem. Výdaje nově zavedeného programu obvykle ale samy nezmizí.

V krizi (zejména živelné pohromy nebo ohrožení zdraví obyvatel) může politik schválit některá opatření, která okamžitě zabrání ztrátám na životech nebo majetku, aniž by tato byla dopředu podrobena pečlivé ekonomické analýze. To samozřejmě politikovi nedává právo vyloučit otázky efektivnosti z rozhodování zcela, protože se nutnosti obhájit svá rozhodnutí stejně nevyhne.

Dopady krize zásadním způsobem ovlivňuje sentiment ve společnosti
a víra lidí v to, že v čele země stojí osoby, které vědí, kam ji řídí. I ČR již zažila pokusy se krizí proškrtat. A byť byly asi dobře míněné, poptávka domácností na ně reagovala hlubším poklesem, což jenom prohloubilo a prodloužilo trvání ekonomické krize. Ujištění domácností, že v krátkém období je stát schopen kompenzovat pokles příjmů z ekonomické aktivity, může vést k rychlejšímu obnovení ekonomického růstu. V konečném důsledku pak z pohledu veřejných financí může být toto řešení i levnější, než nedělat vůbec nic a pozorovat dlouhodobý propad veřejných příjmů
a růst sociálních transferů. Aby výše popsané byla pravda, musí mít tato politika své časové a ekonomické mantinely.

V době krize se některé dlouhodobé společensko-ekonomické procesy zrychlují (např. skladba HDP, vzdělávací procesy, zdravotnictví, změna důchodového systému, migrační politika, atd.) a je tak více než jindy patrno, že některé politiky jsou přežité a jiné jsou deficitní rozsahem nebo kvalitou. To ale nezakládá právo, aby v době krizí docházelo k radikálním změnám těchto politik. Zatímco přežité politiky asi jde opatrně redukovat (jsou přežité, kvůli dlouhodobým trendům nebo jsou pouze nerelevantní v době krize?), velkou opatrnost bych volil při zavádění politik nových. Zejména těch, u kterých neproběhla delší odborná diskuse a které politici počítají v desítkách až stovkách miliard korun.

A jeden příklad k zamyšlení na konec. Minulé měsíce vrhly všechny děti, studenty, rodiče a učitele do prostoru online vzdělávání. Ptal se ale někdo učitelů, jestli mají doma dostatečně kapacitní internetové připojení, poskytnul jim někdo zkraje krize příslušný software a nabídl školení? Ptal se někdo rodin, jaký mají jejich děti přístup k ICT? Já jsem tyto otázky nezaznamenal. Podle ČSÚ žilo v ČR v roce 2019 v cca 142 tisících domácnostech přibližně 245 tisíc nezaopatřených dětí (tedy většinou studentů) ohrožených příjmovou chudobou. Jiná statistika říká, že v dubnu 2020 stát nejchudším rodinám vyplatil 225 tisíc přídavků na dítě. Víme, že cca 10 % chudých domácností si nemůže dovolit platit internet
a pravděpodobně tak jejich vzdělávání šlo v minulých měsících stranou. Jak moc by se zvýšily české veřejné výdaje, pokud by stát po dobu 6 měsíců automaticky a bezpodmínečně zajistil dětem s nárokem na přídavek mobilní internet? Nápověda – naše univerzita koupí 3 GB dat na jednu SIM kartu za cca 100 Kč a to určitě není nejlevnější. Jak velká částka by to byla, kdyby to mobilní operátoři vykázali v rámci svých CSR aktivit? Ale naplánovat výdaje desítek miliard Kč za stavbu nových přehrad má pro ČR zřejmě vyšší prioritu, než vzdělaná a informačně gramotná společnost.

 

 

Ing. Štěpán Křeček, Ph.D., hlavní ekonom BH Securities

Mám pochopení pro vyšší schodek v době krize, ale schodek blížící se 10 % HDP je příliš vysoký. Vláda by se měla více zaměřit na úsporu zbytných výdajů.  

 

 

Prof. Ing. Mansoor Maitah, Ph.D. et Ph.D., ekonom, ČZU  a VŠE v Praze

Neuvážené škrty v době krize mohou celý průběh zhoršit a prodloužit tak návrat k normálu. Proto bych se v době krize nebál doporučit využití dluhu pro investice a podporu podnikání tak, aby nedošlo k masivnímu propouštění. To má totiž za následek dominový efekt, který přes poptávkový šok vede k vleklé krizi. Dovolím si ale podotknout, že hospodaření na dluh by mělo docházet pouze ve výjimečných případech krize jako je tato. V době růstu jsme bohužel nehospodařili zodpovědně
a i o směřování a rychlosti současné pomoci podnikatelům mám své pochybnosti.

 

 

RNDr. Jiří Hynek, prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR

Z krize se nikdy nedá dostat rozdáváním peněz, které ve skutečnosti stát ani nemá. Je to nejen nehospodárné, ale hlavně nezodpovědné pro budoucí generace. Jediná cesta je rozhýbat ekonomiku podporou investic. Zjednodušeně řečeno - nerozdávejme peníze, ale práci.

 

 

Mgr. Václav Hampel, Filosofická fakulta, Univerzita Hradec Králové

Nastane-li krize, je záhodno ji řešit. Pokud se jedná o krizi v ekonomické oblasti, lze ji řešit v zásadě dvěma způsoby. Taková krize projevuje nedostatkem finančních prostředků. První možností je uskromnit se, druhou získání prostředků, jimiž se krize a s ní spojené ztráty zaplní. Záměrně byly tyto dvě možnosti uvedeny v tomto pořadí. Získání prostředků samo o sobě není nic nepochopitelného, nejrychlejší způsob je nějaká forma půjčky, což je z hlediska odpovědného hospodaření nejzazší možnost. Uskromnění se pochopitelně představuje určitou ztrátu v podobě odepření si něčeho, nač jsme zvyklí, ale oproti zadlužení nám stále zachovává věci v našich vlastích rukou.

         V případě státu uskromnění představuje omezení výdajů taktéž jednu z cest. V souvislosti s nedávnou pandemií ale neustále slyšíme
o deficitu státního rozpočtu, zvyšování dluhu a o uskromňování jen velmi málo. Škrty ve státním rozpočtu by však měly být první volbou. Konečně zachovává to kontrolu, neboť spravuje vlastní peníze. Důvody pro škrty jsou racionální, ale nejsou politické. Nechci zde oddělovat racionalitu od politiky, ale racionalita, jež nám velí uskromnit se, v politice nefunguje. Jde předně o to, že v případě státu nehovoříme o penězích patřících odpovědným za správu státu, ale o penězích, o nichž se rozhoduje. Proto nastupuje politika a „politická racionalita“, pro níž je omezení se, škrty v rozpočtu, iracionální.

         Ač jsou škrty i zde rozumnější než dluhy, lze náchylnost k upřednostnění dalšího zadlužování se shrnout do tří bodů: zaprvé je zde obava ze ztráty popularity. Vláda, která činí škrty v rozpočtu, nebývá oblíbená u těch, jichž se škrty dotknou. S tím souvisí druhý bod.  Růst státního dluhu je přijatelnější, neboť na rozdíl od soukromých dluhů je poměrně abstraktní a vzhledem ke své velikosti nepředstavitelný. Třetí
a poslední důvod je představuje poněkud skrytý, ale přesto patrný zájem o větší kontrolu. Dluh státu a s ním spjaté pokračování ve výdajích vede k větší kontrole ze strany státu, nehledě na závazky, jež bude sám stát mít. Přes racionalitu a svou preferenci škrtů se proto spíš obávám oné cesty „prodlužování se“ z krize.

 

 

Ing. Lukáš Kovanda, Ph.D., NF VŠE, hlavní ekonom CZECH FUND, člen Národní ekonomické rady vlády

Celospolečensky a dlouhodobě levnější bude, když se z krize prodlužíme. S tím, že až nastane opět prosperita, je třeba také pořádně proškrtávat. Vím, že to je bohužel zřejmě jen naivní doufání. Přesto si nemyslím, že zrovna v tuto chvíli bychom měli škrtat.

On za nás totiž podstatnou část škrtů udělal koronavirus. Akorát škrtal v soukromé sféře, zatímco ve veřejné nikoli. Z hlediska ekonomiky jako celku však existuje jen jedna celková poptávka, součet poptávky soukromé a veřejné. Proškrtáním soukromého sektoru, tedy odstávkami fabrik, zavřením kin, obchodů či restaurací, ochromením letecké i jiné dopravy či turistického ruchu, vznikl výpadek v řádu stovek miliard korun. Část z těchto ztracených peněz je třeba doplnit uměle, a to lze jedině na dluh. Pokud k doplnění nedojde, bude soukromý sektor škrtat dále – škrtat se firmy, a to bankroty, a škrtat se budou pracovní místa, a to vyhazovy. Tyto škrty budou důsledkem pokračující ochromené celkové poptávky
a samy je budou jen dále oslabovat.

Krachovat a přicházet o práci budou i kvalitní firmy a kvalitní lidé, neboť koronakrize není standardní tržní, očistnou krizí, při níž se žádoucím způsobem odděluje zrno od plev, ale krizí státní. Vyvolal ji stát, který ze zdravotních důvodů vypnul podstatnou část trhu, takže z ní
i vypudil podstatnou část oné celkové poptávky. Jedině stát ji může –
a měl by – částečně doplnit zpět. Pokud to neudělá, stejně bude výsledkem dluh. A ještě větší. To proto, že podstatná část ekonomiky bez finanční pomoci státu pokrachuje a další její část, kapitálově oslabené firmy, skoupí za hubičku zahraniční společnosti. Opět pak budeme dvacet let skuhrat nad tím, že jsme kolonií.

Přitom peníze třeba na starobní důchody budeme muset někde získávat dále – a kvůli stárnutí populace ještě více než dnes. Kde je vezmeme, když firmy budou vykrachované či v ještě vyšší míře než dnes v zahraničních rukou, takže za kopečky bude mířit ještě větší objem dividend? Vždyť starobní důchody se konec konců platí z hrubého zisku firem. Vláda sama žádné peníze nevydělává, pouze zdaňuje hrubý zisk firem či podnikatelů, takže část jejich zisku pak může přerozdělit mezi důchodce. Když ty firmy budou vykrachované, nebude žádného zisku, ani čistého, ani hrubého, takže stát si bude muset tím více půjčit, aby na důchody měl. Ten dluh bude nakonec ještě větší než ten vznikající nyní zachraňováním ekonomiky a její poptávky, které firmy zároveň chrání před zahraničním převzetím.

            Škrtat ve veřejné sféře, například propouštěním úředníků, není v tuto chvíli rozumné. Vyhozený úředník znamená, že třeba restaurace, kam chodil, bude mít o klienta méně. Hodně vyhozených úředníků znamená notně ochromenou celkovou poptávku v ekonomice. Ta už je, jak víme, dost proškrtaná koronavirem.

            Sečteno, podtrženo, v krizi, jako je tato, se zadlužujme, úředníky nevyhazujme. Prospíváme tím zprostředkovaně soukromému sektoru, který je nyní už tak dramaticky zesláblý.   

            Až bude ekonomika prosperovat a soukromý sektor bude silný
a ekonomiku potáhne, pak škrtejme o sto šest, pak osekávejme veřejný dluh, pak propouštějme úředníky a zeštíhlujeme a zefektivňujme veřejnou správu. Tehdy tím totiž soukromému sektoru budeme pomáhat. Nyní bychom mu tím ublížili – a svým způsobem jej „dorazili“.

 

 

Prof. Ing. Stanislav Šaroch, Ph.D., ekonom, prorektor ŠKODA AUTO Vysoká škola

 

Žijeme ve světě, kde veřejný i soukromý dluh jsou inherentními součástmi systému a hrají svou roli i v emisi peněz. Velké a rychlé výkyvy v agregátní poptávce mohou v ekonomice vyvolat podobné nehody, jako když neřízeně odpojíme jaderný reaktor. Pokud by v České republice zčista jasna vládl osvícený monarcha (nebo tzv. božský byrokrat), který se nemusí ohlížet na své znovuzvolení, zřejmě by pro vybřednutí z recese kombinoval oba způsoby politik – škrty neúčelných výdajů, kterých se dá určitě najít v rozpočtu celá řada – s dodatečnými výdaji.

 

Na skutečné následky tzv. „zamykací recese“, které lze s velkou pravděpodobností považovat za dočasné a krátkodobé, je v našem evropském prostředí obsahujícím celou řadu tržních (legislativně založených) rigidit opravdu racionální rychle reagovat jednorázovými finančními injekcemi typu kurzarbeitu
a financováním dalších smysluplných veřejných projektů, nahrazující výpadek soukromé agregátní poptávky.

 

Vedle toho nebo místo toho, by mělo ale zafungovat něco, čemu se v teorii říká vestavěné stabilizátory. Nefungují dostatečně ty současné? Změňme je, nebo s tím alespoň zkusme začít! Automatické stabilizátory jsou vhodnou cestou k tomu, aby agregátní poptávka příliš nekolísala
a byl tak oslaben tlak a prostor na ad hoc politikaření a marketingovou kreativitu vlády v době přicházející recese.  Mějme pružnější trh práce,
a ani programy typu „kurzabeit“ pak nemusíme nutně potřebovat. V delším časovém horizontu ve spojení s vestavěnými stabilizátory stačilo dodržovat zásadu cyklicky vyrovnaného rozpočtu.

 

Deficitní financování spojené s novými typy veřejných výdajů do ekonomiky hrozí sekundárně cestou k trvalému růstu podílu veřejných výdajů (a sekundárně i příjmů) na HDP a tím dalšímu omezení prostoru pro podnikatelské aktivity. Historie nám ukazuje, že toto nebezpečí je velmi reálné.

 

Zvyšující se zadlužení (veřejné i soukromé) může být navíc cestou do nesvobody. Reakce na nové potřeby se vždy limitována tím, že část svých současných příjmů musí stát, domácnost nebo firma věnovat k hrazení svých dřívějších „nákupů“.

 

Napříč světem dnes vidíme, co dělá astronomické veřejné zadlužení, přesahující v případě Japonska stovky a v případě USA stovku procent HDP, s prostorem pro měnovou politiku. Centrální banky jsou zahnány do kouta. Evropa má ve srovnání s USA nebo Japonskem veřejné zadlužení nižší. Je dobrý nápad otevřít prostor pro zaplnění této mezery?

 

Zvláště v situaci, kdy fungování finančních trhů a trhů aktiv jsou silně ovlivněno politikou nízkých úrokových sazeb dominantních centrálních bank, které tak mimo jiné umožňují přežívat bez bankrotu vysoce zadluženým státům? 

 

Čtěme si práce Carmen Reinhart. Na historických datech přesvědčivě ukazuje, že cestou z neudržitelného zadlužení bývá jednoduše odpis dluhu, chcete-li bankrot. Zároveň z jejích prací vidíme, že ve světě zažíváme – vzhledem k výši veřejného zadlužení – situaci „absence“ státních bankrotů.

 

Svébytným typem částečného odpisu dluhu je jeho znehodnocení inflací dosahované mj. uvolněnými makroekonomickými politikami včetně nerovnovážně nízkých úrokových sazeb. Politicky korektně se kombinace makroekonomických politik k tomu vedoucí označuje jako „financial repression“. Ekonomika z dluhů tzv. „vyroste“. Sníží se podíl dluhu vůči HDP, ovšem především díky růstu nominálního HDP, jehož velkou část činí právě inflace. Vypadá to, že velká část světa se touto cestou vydala,
a EU si pro tuto cestu dluhovým financováním připravovaného Fondu obnovy, pokud bude ručit jako celek, vytvoří dodatečný prostor.

 

Spravedlivější a transparentnější cestou ke zbavení se excesivního dluhuje klasický bankrot, kdy přiznanou ztrátu sdílí spolu s dlužníkem věřitel – tedy v případě veřejného dluhu stát a jeho věřitelé – a ne někdo třetí (střadatelé).

 

          Podívejme se ale na veřejné zadlužování ve světě ještě z pozice teorie her. Nepovedou následná opatření většiny velkých hráčů v okamžiku, kdy bude jejich zadlužení velmi vysoké, ve svém důsledku
k tomu, že politiky s globálním dopadem budu šity na míru právě vysoce zadluženým státům a nedopadnou více negativně právě na menšinu zemí, která se chovala fiskálně zodpovědně? Přál bych si opak, ale nevím.

 

 

 

 

Radek Špicar, M.Phil., Viceprezident pro hospodářskou politiku a export, Svaz průmyslu a dopravy ČR

 

Ocenil bych, kdyby se vláda, na rozdíl od vlád minulých, zachovala proticyklicky a současnou krizi svým chováním neprohlubovala, ale naopak přispěla k jejímu zmírnění.

 

V této souvislosti považuji prohloubení rozpočtového deficitu, oproti původnímu plánu, za opodstatněné, protože z této krize se není možné jen proškrtat.

 

Otázkou je, zda je nutné pracovat s dluhem ve výši půl bilionu korun, který je skutečně extrémní. Naše stanovisko k takto vysokému deficitu připravíme, až uvidíme, z čeho vládní návrh vychází a co obsahuje, včetně plánovaných investic, kterými se vláda svůj návrh snaží legitimizovat.

 

Každopádně je jasné, že pouhé zadlužování je cesta do pekel. Součástí návrhu proto musí být i nezbytné škrty ve státním rozpočtu. Kdyby vláda hledala, kde je možné ušetřit, rádi napovíme; slevy na jízdné, snížení počtu státních úředníků díky lepšímu využití e-governmentu, léta odkládané strukturální reformy a mnoho dalších oblastí, které by v této souvislosti neměly zůstat opomenuté.“