EET aneb o kejhání škubané husy

Daňové umění, říkal Jean-Baptiste Colbert, spočívá ve schopnosti oškubat husu tak, abychom s co nejméně kejháním dostali co nejvíce peří. Soudě podle bouřlivé diskuse, která se strhla kolem zavádění elektronické evidence tržeb (EET), není jisté, zda v české ekonomice množství prachového peří alespoň trochu vyváží všeobecné kejhání.

Přestože byl vládní návrh zákona o evidenci tržeb předložen sněmovně až v červnu 2015, jeho kořeny sahají již do dubna 2004, kdy ministr financí Bohuslav Sobotka předložil návrh zákona o registračních pokladnách. Tento návrh byl vyhlášen ve sbírce zákonů po plných 408 dnech schvalovacího procesu. Jeho účinnost se postupně odkládala až byla nakonec odložena docela.

Nový návrh z roku 2015 proto nepředstavuje žádný revoluční zlom. Jedná se pouze o návrat ke starému zákonu, snad jen pod novým názvem a s novými technologiemi.

Dosavadní diskuse o EET se, podobně jako dříve v případě registračních pokladen, týká výlučně marginálností. Zatímco vláda počítá s omezením šedé ekonomiky a navýšením příjmů státního rozpočtu dle optimistických předpokladů o 18  miliard korun, zastánci přístupu laissez-faire spatřují v elektronické evidenci tržeb především další z mnoha regulací, které zatěžují podnikatelské prostředí v České republice.

Vládní argumentace bojem s přebujelou šedou ekonomikou může znít uchu neekonoma rozumně. Problém spočívá v tom, že nikdo netuší, jak velká šedá ekonomika (nejen) v ČR je. Máme věřit číslu 77 miliard, 170 miliard nebo 600 miliard korun? Všechny tři údaje pocházejí z webu ministerstva financí, všechny mají svoje opodstatnění, a přesto jsou všechny tři jen výsledkem ekonometrického střílení do hejna datových kachen. Šedou ekonomiku změřit neumíme – právě proto, že je šedá.

Jako každá regulace, i EET přispěje k distorzi už tak sešněrovaného trhu. Dopady regulace nelze posuzovat jen na základě velkých obchodních řetězců. Hlavní náklady ponese kadeřnice na maloměstě, zelinář, který zavře obchod, protože nemá chuť učit se na prahu důchodu pracovat s počítačem, a hospodský, který bude administrativou trávit ještě více času než doposud.

Ať už EET přinese jakékoli výsledky, měkká data o šedé ekonomice vždy poskytnou dostatek argumentů jak jejím zastáncům, tak odpůrcům. Celá diskuse o parametrech EET je tedy z podstaty zbytečná. Zásadní pro pochopení EET je skutečnost, že zásadního nepřináší vůbec nic.

Ekonomiky nerostou ani nepadají s drobnými technickými změnami. Drobné regulace nemohou podpořit ekonomický růst ani ozdravit veřejné finance. Zcela jistě však přispějí k hledání nových cest, jak je obcházet. Dosavadní argumentace o EET pouze řeší, jak (a zda vůbec) kejhající daňovou husu oškubat. Skutečným cílem racionální hospodářské politiky by však mělo být jak tuto husu dobře vykrmit.