Muž, který bořil, tvořil a spořil

(MF Dnes)

Před sto padesáti lety, v pátek 18. října 1867, se v Nechanicích nedaleko Hradce Králové narodil jeden z nejvýznamnějších českých národohospodářů a státníků Alois Rašín. Nikoli Masaryk, ale právě Rašín patřil k Mužům 28. října. Nikoli Beneš, ale právě Rašín byl autorem prvního československého zákona č. 11/1918 Sb. o zřízení samostatného státu československého. Právě Rašín byl také prvním a jediným českým politikem, který se stal obětí atentátu.

Rašín do vysoké politiky vstoupil už v roce 1911, kdy ve volbách jako kandidát za Mladočechy získal 57 % hlasů. Čteme-li seznam poslanců vídeňského zákonodárného sboru na začátku 20. století, vidíme přehlídku poválečných státníků střední Evropy. Kromě Aloise Rašína byl v roce 1911 poslancem Říšské rady budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk, premiér Karel Kramář, poválečný pražský primátor Karel Baxa, první rakouský kancléř Karl Renner, budoucí italský premiér (a druhý předseda Evropského parlamentu) De Gasperi nebo první polský premiér Moraczewski. Politickou činnost zdědil po otci Františku Rašínovi, který byl členem Říšské rady o čtrnáct let dříve. (Příznačné pro stabilitu tehdejší politické scény je, že Kramář a Masaryk seděli ve sněmovně s Rašínem otcem
i Rašínem synem.)

Jako Bráfův žák se Rašín celý život zabýval studiem národohospodářství. Stěží bychom nalezli v dějinách ekonomie jiného vězně, který by v cele smrti, za pouhého půl roku, napsal ekonomickou učebnici. Jeho „Národní hospodářství“ se později stalo první a zdaleka nejpoužívanější ekonomickou učebnicí v novém Československu. Navzdory svým znalostem hospodářství však chtěl ve svobodném státě uplatnit především své znalosti práva jako ministr vnitra. Zbylo na něj ale – jak ironicky poznamenal – pouze ministerstvo financí a s ním i úkol provést transformaci zničeného válečného hospodářství ve fungující tržní ekonomiku.

V prvních letech samostatného Československa se ministři financí střídali průměrně po osmi měsících. Také Rašín v Clam-Gallasovském paláci strávil, ve dvou funkčních obdobích, pouze jediný rok. Jeho životopisec Josef Penížek v roce 1926 toto období charakterizoval poeticky slovy: „Dr. Rašín bořil, tvořil a spořil.“

Zásadní imperativ Rašínovy hospodářské politiky ostatně zněl „Pracovat a šetřit!“ Opakoval, ačkoliv se tím dostával do neustálých sporů se socialisty i spolustraníky z Československé národní demokracie, že „první povinností každého ministra financí je šetřit“. Kritizoval plýtvání veřejnými financemi. Dodnes platí jeho povzdech „My jsme si jaksi zvykli na to, že miliarda není nic.“  Kritizoval rozmařilé plýtvání v soukromí: „Nezbývá nic jiného, nežli v této době šetřit a šetřit nejen na státním rozpočtu, nýbrž i v soukromí…Každého, kdo by za tyto 2 K pomeranč koupil, dal bych postaviti pod kuratelu.“ Prosazoval sice osmihodinovou pracovní dobu, ale zároveň bojoval proti rozmařilému sociálnímu státu, proti nekonečným sociálním dávkám, proti necitlivému zvyšování daní i proti dotacím. Příspěvky v nezaměstnanosti podle něj mohou fungovat jen tehdy, jestliže se „všichni ti, kteří je berou, budou stydět za to, že nepracují.“ Poslancům, kteří po něm požadovali růst československých mezd a platů, rezolutně odpovídal: „Nebudeme-li schopni konkurence, tedy, pánové, nic vám nepomůže, kdybyste měli mzdy bůhví jak vysoké, ty mzdy musí jíti dolů.“ Věděl, že bohatství národa je vždy odvozeno jen od jeho produktivity, od práce, nikoli od tištění a rozdávání peněz.

Šest týdnů po vzniku Československa musel Rašín coby nový ministr financí sestavit první, byť jen provizorní, rozpočet. Schodek státního rozpočtu považoval za národohospodářský hřích páchaný nejen vládou a poslanci, nýbrž celým národem. Upozorňoval, že rozpočtový schodek lze financovat jen zvyšováním daní, tištěním peněz nebo zadlužováním. A na rozdíl od svých nástupců v ministerském úřadu věděl, že státní dluh soupeří o úspory s investicemi, a tím ochuzuje nejen národní hospodářství, ale především zaměstnance. Tušil, že každý ministr a každá politická strana za sebou chtějí nechat nákladné pomníčky, jednorázové reformy či zákony, které dále prohlubují státní dluh. Proto podle něj musí být úkolem každé vlády, aby „všechny strany vzaly na sebe nepopulární věci, o nichž jsou přesvědčeny, že se dělati musí.“ Nezajímala jej jeho osobní popularita. Byl ochotný tvrdě razit své asketické zásady ve prospěch nové republiky i za cenu prohry.

Rašín coby dvojnásobný (a k trestu smrti odsouzený) politický vězeň trpěl silnou nechutí a nedůvěrou ke germánské byrokracii. Bránil růstu počtu úředníků, aby se Československo nestalo „úřednickou republikou“. Zdůrazňoval, že se nesmíme spoléhat na stát a na úřady, že nesmíme říkat, co všechno musí udělat stát, nýbrž že musíme sami podnikat a brát na sebe sami riziko. Socialisty kritizoval za rozbíjení národa na třídy, když říkal: „Já k žádné třídě nepatřím, jsem občan československé republiky.“ Především však kritizoval neustálé rostoucí požadavky ve jménu lidských práv. Pro Rašína neexistovala práva a privilegia. Rovnost v demokracii podle něj byla především rovností v povinnostech.

Tyto jeho postoje souvisely s hlubokou vírou v suverénní československý národ a národní stát. Stále dokola opakoval, že „stát si vybudujeme sami, stát nám nepomůže vybudovati nikdo jiný, my musíme položiti solidní základy k celé naší stavbě,“ protože „jenom my sami máme ten velký zájem, aby tento stát byl a zůstal silným.“

Sto padesát let od Rašínova narození více než kdy dříve proto platí jeho slova: „My jsme tento stát si stvořili, ale nyní musíme ukázati, že jej udržíme, povzneseme, a že budeme my, třeba malý národ, jedním z nejlepších národů ve střední Evropě.“

Nikdo jiný to za nás, ani sto let po vzniku republiky, neudělá.