Seminář IVK: Jsou u nás mzdy opravdu nepřirozeně nízké?

Vážený pane prezidente,

dámy a pánové,

děkuji Vám za pozvání na dnešní seminář. Velmi si ho vážím, je mou premiérou zde v Autoklubu. Zároveň považuji za prozíravý krok nechat mluvit o nízkých mzdách někoho z kraje kde, jak psal Halas „pole skládají slib chudoby“. Vy v Praze máte prý podle statistického úřadu průměrnou hrubou mzdu 37 300 Kč, u nás je o devět tisíc nižší.

Po rozpadu Rakouska-Uherska jsme zdědili hospodářství silně závislé na vývozu. První československý ministr financí Dr. Alois Rašín proto ve své proslulé řeči „Pracovat a šetřit!“ už v roce 1919 zdůraznil:

„Kdybychom připustili, aby nám [mzdy] vzrostly nad světovou výši, zabijeme tím export. Zabijeme-li tím export, znamená to, že průmysly, které vyrábějí pro export, musí býti zastaveny, čili že se vydáváme velké průmyslové krisi.[1]“

Rašínova teze byla nepopulární při vzniku nové republiky a je neméně nepopulární i po sto letech. Čím méně jednotliví aktéři hospodářské politiky rozumějí podstatě peněz, tím hlasitěji vyhlašují „válku levné práci“ a tím častěji připomínají, že jsme ještě pořád ve mzdové úrovni nedohnali Němce. Právě dnes tak řešíme na první pohled dva zcela protichůdné, ve skutečnosti však zcela samozřejmě propojené jevy: nízkou úroveň mezd a zároveň jejich rychlý růst.

Vím, že v Praze máte s přicházejícím létem zcela jiné a bezpochyby mnohem zásadnější problémy, nicméně u nás na Drahanské vrchovině teď opět bojujeme s mandelinkou bramborovou. Pohled na nekonečné bramborové pole nám může pomoci pochopit problém úrovně mezd – ostatně, totéž udělal před dvěma staletími Johann Heinrich von Thünen.[2]

Řekněme, že mzdou zemědělce je jeho sklizeň; v běžném roce dvacet tun brambor z hektaru. Pokud se v následujícím roce kvůli suchu, dešti, kroupám, mandelince či tisícerým dalším vlivům sklidí jen patnáct tun, sedlákova mzda bude zcela přirozeně nižší. Přirozeně nižší mzda je odvozena z nízké úrovně produkce nebo z poklesu poptávky po vyráběném zboží či poskytované službě. Pokud na stejné pole s konstantním výnosem dvacet tun brambor pošleme pracovat deset zemědělců, jejich mzda bude průměrně nižší, než když tam budou pracovat sběrači dva. Růst nabídky práce tlačí na pokles mezd obdobně jako růst využití kapitálu, který nahrazuje lidskou práci.

Všechny tyto faktory stlačují mzdy na nízkou úroveň zcela přirozeným způsobem. Mohou být – a mnohdy jsou – pro zaměstnance bolestné, jsou však ekonomicky efektivní. Takto přirozeně nízké mzdy můžeme zvýšit jedinou cestou: zvyšováním produktivity našeho hospodářství, nebo, chcete-li, usilováním o vyšší hektarový výnos našeho českého bramborového pole.

Ekonomickým problémem jsou mzdy nepřirozeně nízké, tedy mzdy stlačené pod svou tržní rovnovážnou úroveň. Smím-li znovu sáhnout k bramborové paralele, nepřirozeně nízké mzdy máme, pokud necháme ležet kus pole ladem, pokud ke sklizni používáme motyku místo traktoru, pokud nám je část sklizně zkonfiskována, nebo pokud jsme jeden rok snědli i celou sadbu.

Průměrná hrubá mzda v České republice letos poprvé překročila 30 000 korun, za posledních dvacet let se tak zvýšila dva a půl krát. Pokud zohledníme růst spotřebitelských cen, zvýšila se průměrná mzda pouze 1,8 krát, dvě třetiny zaměstnanců navíc na průměrnou mzdu vůbec nedosáhnou. Německá průměrná mzda přitom v současnosti činí devadesát jedna tisíc korun[3], po zohlednění parity kupní síly pak padesát osm a půl tisíce korun.

Přirozený rozdíl ve mzdové úrovni vysvětluje kromě rozdílů v kupní síle především produktivita práce. Produktivitu aproximujeme ekonomickou úrovní země nebo hrubým domácím produktem na počet odpracovaných hodin. Německá produktivita práce je například oproti české produktivitě zhruba
o čtvrtinu vyšší stejně jako německé mzdy oproti mzdám českým.

Triviálním regresním modelem jsme odhadli vztah mezi teoretickou průměrnou mzdou a hrubým domácím produktem na osobu. Podle tohoto modelu je česká průměrná mzda zhruba o devatenáct set korun nižší[4], zatímco německá mzda
o devatenáct set korun vyšší[5] než by odpovídalo teoretickému odhadu.[6] Samozřejmě, mnohem důležitější než konkrétní, odhadnutá, a tedy velmi nepřesná, čísla jsou relace mezi jednotlivými státy. Model naznačuje extrémně podceněné mzdy v Irsku[7] a naopak příliš vysoké mzdy ve Francii[8].

Průměrná mzda je silně korelována s produktivitou práce[9]. Měli bychom mít proto mzdu srovnatelnou s Řeckem či Portugalskem – což také skutečně máme. Aproximace produktivity práce hrubým domácím produktem na osobu či na zaměstnance nám sice poskytne rychlý první pohled, vypovídací hodnota je však nízká.

Hrubý domácí produkt chápeme jako hromadu všeho vyrobeného zboží a služeb na daném území. Před jeho rozdělením mezi výrobní faktor práce
a výrobní faktor kapitálu je však tato „hromada“ zmenšena o výplaty zahraničním vlastníkům výrobních faktorů. Jen v loňském roce odteklo na dividendách 270 miliard korun, tedy ekvivalent zhruba 17 % našich celkových mezd a platů. Česká republika vykazuje nejvyšší rozdíl mezi hrubým domácím produktem a hrubým národním důchodem na osobu.[10] Spolu s Irskem[11] patříme ke státům s nejvyšším podílem zahraničních výrobních faktorů na naší výrobě vůbec. Naopak Francie a Německo patří k ekonomikám s výrazně vyšším hrubým národním důchodem oproti hrubému domácímu produktu.[12]

Tento rozdíl je logickým důsledkem struktury české ekonomiky: mezi dvacítkou největších zaměstnavatelů (hned po státu) převažují zahraniční podniky, které mají při vyjednávání výrazně vyšší sílu, než domácí subjekty. Jen automobilová výroba tvoří čtvrtinu našeho průmyslu a zhruba 22 % českých exportů.[13]  Odliv dividend je samozřejmě v tržní ekonomice zcela legitimní, bylo by naprosto chybné regulovat jej jakoukoli ad hoc legislativou. Nesmíme však ani podporovat prostřednictvím nejrůznějších agentur – počínaje CzechInvestem – další vychylování naší ekonomiky směrem k zahraničním vlastníkům. Český vlastník utrácí zisky pravděpodobně opět na území České republiky a zvyšuje tak mzdy českých zaměstnanců. Zahraniční vlastník své dividendy zcela přirozeně utrácí ve své zemi ve prospěch domácí pracovní síly. Z hlediska světové ekonomiky jako celku je vše v nejlepším pořádku, nás však musí zajímat hospodářství naší země.

Všechny tyto faktory přispívají k nízké úrovni českých mezd, nejedná se však
o tlaky nepřirozené. Nepřirozeným způsobem sráží mzdy pod rovnovážnou úroveň vysoká cena práce. Dostupná data z Eurostatu zohledňují pouze přímé náklady zaměstnavatele. Naše pracovní síla sice patří k nejlevnějším v Evropě,[14] zároveň však máme jeden z nejvyšších rozdílů mezi náklady z pohledu zaměstnavatele a příjmů z pohledu zaměstnance.

Zatímco v Irsku je podíl nemzdových nákladů na práci ke mzdě zhruba 14 %
a v Německu 23 %, u nás je tento poměr 27 % a ve Francii dokonce 33 %. Tyto náklady ovšem nezahrnují implicitní náklady zaměstnavatele – náklady na zabezpečení povinných školení, požadavků plynoucích ze stále hlubší regulace.  

Jestliže v době Adama Smithe bylo základní otázkou vytváření bohatství, počínaje Ricardem řešíme jeho rozdělování. Nepřirozeně nízké mzdy – minimálně z pohledu odborů a levice – tak mohou být důsledkem rozdělování produktu mezi výrobní faktor práce a kapitál.

Cobb-Douglasova funkce pro českou ekonomiku má takřka učebnicový tvar. Dvě třetiny produkce podle ní připadají výrobnímu faktoru práce a třetina kapitálu. Pokud rozložíme hrubý domácí produkt pomocí důchodové metody (se všemi jejími úskalími), zjistíme, že na mzdy a platy (po očištění od sociálních příspěvků) jde od roku 2009 vyšší podíl HDP než na čistý provozní přebytek (tedy zisk po očištění od spotřeby fixního kapitálu). V rozdělování produkce mezi práci a kapitál tedy nic nepřirozeného hledat nemůžeme, odborům navzdory.

Posledním problémem je tempo růstu mezd v posledních kvartálech.

Obdobně jako před Velkou recesí, i dnes rostou mzdy rychleji než ekonomika. Musíme si ovšem uvědomit, že v letech 2013–2017 jsme zažili v rámci EU vůbec největší pokles mezd: kumulovaně o 13,5 %. Na mzdovou úroveň roku 2012 jsme se dostali až v roce 2016. Současné tempo růstu je tak zapříčiněno uzavíráním mezery z let krizových.

Druhým známým důvodem je okřídlené úsloví „z nízkého základu se dobře roste“. Tempo růstu mezd v uplynulé dekádě bylo skutečně tím vyšší, čím nižší byla mzdová úroveň v roce 2008.[15]

Triviální regresní model ovšem naznačuje, že i přesto je u nás úroveň mezd nižší, než by teoreticky mohla být, a to zhruba o 14 %.

Mzdy v České republice jsou bezpochyby poměrně nízké, což samo o sobě vzhledem k proexportnímu charakteru naší ekonomiky nemusí být klíčový problém. Většina zdrojů nízké úrovně mezd je však zcela přirozená. Nepřirozené tlaky na nízké mzdy pramení jednak ze strany státu, který práci uměle prodražuje, jednak ze strany nadnárodních korporací, které k nám minulé vlády nerozumně nalákaly. Prostor pro zdravý růst mezd existuje. Samotný růst však opět musí být přirozený, podložený zvyšováním ekonomického výkonu, nikoli akcelerovaný tlaky odborů a západních ekonomik. Je pochopitelné, že po růstu českých mezd volá především prezident Macron, neboť naše nízké mzdy vyniknou především ve srovnání s  nadměrně vysokými mzdami sladké Francie. Zatímco v České republice tvoří průměrná mzda zhruba 83 % hrubého domácího produktu na osobu (a v Irsku dokonce jen 60 %), ve Francii jsou mzdy o pětinu vyšší než ekonomická úroveň země. Zjednodušeně řečeno: zatímco my v rašínovském duchu pracujeme a spoříme, Francie, Belgie či Dánsko díky svým rozmařilým sociálním systémům žijí nad poměry.   

Vážený pane prezidente, dámy a pánové,

to, co nás musí zajímat, je růst ekonomické úrovně země, nikoli ničím nepodložený růst mezd. Sedlák nezbohatne, když svých dvacet tun brambor napytluje po dvaceti kilech, nikoli po padesátce. Zbohatne tehdy a jen tehdy, když místo dvaceti tun brambor sklidí pětadvacet tun. Pokud skutečně chceme vyšší mzdy, pak nám zkrátka nezbyde, než obout holínky a vyjít na pole.