V Jednotě je síla (a v Pramenu zboží)

Pohled na družstevnictví je v našich zemích zakalen jednotnými zemědělskými družstvy a družstevním vlastnictvím známým z poválečného období. Družstva se ovšem objevovala již od 19. století v souvislosti s průmyslovou revolucí především v Anglii a Francii. Prvním družstvem v pravém slova smyslu byla Rochdale Society of Equitable Pioneers (Rochdalské družstvo poctivých průkopníků), kterou už v roce 1844 založilo 28 textilních dělníků. Rochdalští pionýři začínali velmi skromně – z týdenních splátek po několika pencích nejprve získali počáteční kapitál 28 liber. Z tohoto kapitálu pořídili zásoby brambor, másla, chleba, uhlí, oleje a mýdla, které následně prodávali hotově i nečlenům družstva, takže členové mohli dostávat slevu 15–20 % na nákup, 5% úrok z podílu a dividendu, která odpovídala jejich podílu na nákupu. Už v roce 1858 si družstvo postavilo první parní mlýn, o rok později vlastní přádelnu a tkalcovnu a v roce 1897 již mělo téměř 13 tisíc členů. Čistý zisk pak podle stanov musel být alespoň částečně věnován na vzdělávání členů včetně nákupu knih.

Družstva se rychle rozšířila po celé Evropě, naopak ve Spojených státech amerických jich vznikalo výrazně méně: díky průměrně vyšším mzdám nepotřebovali dělníci tolik spořit, proto by jim družstva nepřinášela výhody. Jak vysvětloval horlivý zastánce družstevnictví František Koráb ve spise „Konzumní spolky vůbec a dělnické zvláště“ vydané roku 1903, myšlenka prvních družstev byla založena na spojení spotřebitelů, kteří díky společnému nákupu ve velkém množství měli vyšší kupní sílu a mohli tak šetřit: „Koupí-li si několik rodin dohromady vagon uhlí, aby jim přišlo levněji, je tu již základní myšlenka konsumního spolku. Konsumní spolek chce zjednati svým členům prospěch tím, že nakupuje zboží ve velkém a snižuje co nejvíce správní výlohy, čině správu namnoze jen čestným úřadem“.

V českých zemích bylo první družstvo, Pražský potravní a spořitelní spolek, založeno už roku 1847, informací o něm ovšem mnoho nemáme. Průkopníkem družstevnictví u nás byl národohospodář František Ladislav Chleborád a v oblasti spořitelních družstev František Cyril Kampelík. Chleborádovův neúspěch – krach jeho Oulu – ovšem na dlouhé dekády zbavil Čechy důvěry v družstevní vlastnictví (obdobně jako později vlna krachů kampeliček na přelomu tisíciletí oslabila nadšení pro družstevní záložny). K pomalé renesanci družstevnictví začalo docházet až počátkem 20. století. Pro období první republiky byla typická elektrárenská družstva, která se podílela na elektrifikaci desítek obcí.

Kolektivizace po druhé světové válce sice v českých zemích zakotvila pojem jednotných zemědělských družstev, ta se však od původní myšlenky družstevnictví lišila zejména nedobrovolností namísto původní zásady solidarity, spolupráce a demokratického principu „jeden člen, jeden hlas“. Dnes se myšlenka družstevního vlastnictví vrací jako součást „ekonomických alternativ“ kritizujících značně primitivním způsobem tržní ekonomiku ať už pod heslem fair trade a nebo v rámci environmentální ideologie. Navzdory tomuto opakovanému zneužívání původně dobrá myšlenka zůstává.