Všechno tu bylo už...

Odpověď na anketní otázku,

"zdali se na pozadí této krize potvrzuje,
že „moderní svět“ je opravdu moderní a dramaticky jiný, než v minulosti,
či zdali vzdor představám o „moderním světě“ zůstává podstata života, motivy a vzorce našeho chování neměnné?"

Shakespeare v sonetu CXXIII psal „všechno tu bylo už, a já to vím - jen staré triky, možná v novém hávu.“ Ani naše novodobá koronová rána nepřinesla nic nového. Školy byly zavírány v roce 1939, mše svaté se nesměly sloužit během interdiktu, zákaz vycházení, zavřené obchody a hranice nejsou ničím objevným. Neexistuje proto ani starý, ani moderní, ani postmoderní svět. Existuje jenom pravdivý a lživý pohled na realitu.

Současná krize odhalila roušku toho, jak hluboce jsme si zvykli popírat pravou podstatu světa, ve kterém žijeme. Fyzikální, přírodní, společenské zákony stále platí, ale náš svět se zdánlivě „hroutí“ jen proto, že jsme se je pokoušeli popřít.

Znovu se ukazuje, že pomocnou ruku nalezne každý z nás – člověk i národ – pouze na konci svého ramene, že bohatství země netvoří deriváty cenných papírů, nýbrž práce, půda a kapitál, že je důležitější duch než litera zákon. Znovu jsme si připomněli, že nás ani „velkolepý projekt míru“ neochrání před válkou s daleko mocnějším nepřítelem, že suverenita je cennější než falešná solidarita.

Koronavirová krize nás tak donutila zastavit se a vysadit doping, na kterém jsme si zvykli fungovat. Teď přijde bolestná fáze odvykání. Na konci krize, vyjdeme o něco chudší, ale snad také o něco rozumnější. Je to příležitost, jak si uvědomit obrysy stavby, na které stojí naše země – hodnotu svobody a demokracie, volného trhu a kapitalismu, rodiny a mezigenerační solidarity.

Nic z toho překonáno není a nemůže být.