Zelená ekonomika a ctnost chudoby

Úvod

Nespletli se organizátoři a nechtěli místo ekonoma pozvat raději ekologa? Není nové zelené náboženství téma spíše pro teologa nebo religionistu než pro národohospodáře? Navzdory všeobjímajícímu ekonomickému imperialismu existuje mezi ekonomií a teologií stále ještě značný rozdíl. Obávám se proto, že kdybych se zde pokoušela o „zeleném náboženství“ hovořit z pohledu teologického nebo religionistického, dopustila bych se bezděčně jedné či více herezí. Budu se proto s Vaším svolením držet svého řemesla. Cílem této přednášky je ukázat, v čem se ryzí ekonomie shoduje s křesťanskou morálkou
a zároveň pravou, poctivou, nefanatickou snahou ochránců přírody. V první části proto stručně zmíníme některé „zelené“ encykliky posledních tří papežů. Ve druhé části se podívám na vybrané ekonomické rysy „nového zeleného náboženství“ a konečně stěžejní třetí část bude věnována ekonomickému pohledu na ochranu životního prostředí prizmatem františkánské „ctnosti chudoby“. Právě ekonomie jako Ars et Scientia totiž umí vnímat jednotu Stvořitele a stvoření a dokáže zahladit umělý, ideologicky vytvářený rozpor mezi Bohem, člověkem a přírodou.   

Zelené encykliky

V souvislosti s ochranou životního prostředí bývá nejčastěji zmiňována encyklika Laudato si´ (Buď pochválen), kterou Svatý otec František vydal právě před pěti lety. Kardinál Sarah však ve své knize „Den se již nachýlil“[1] připomíná také starší encykliku Caritas in veritate (Láska v pravdě) Svatého otce Benedikta XVI. z roku 2009. Dovolte mi z ní odcitovat několik výňatků:

„Pokud nedokážeme v přírodě vycítit náměty k dokončování a úkoly k naplňování, dopadne to buď tak, že ji považujeme za nedotknutelné tabu anebo naopak, že ji zneužíváme. Oba tyto postoje nejsou v souladu s křesťanským pohledem na přírodu, plod Božského stvoření. Způsoby, jakými lidstvo zachází s životním prostředím, závisejí na způsobech, jakými zachází samo se sebou, a naopak.

[Církev] má hájit především člověka proti sebezničení. Na ochranu přírody nestačí jen oživovat nebo omezovat ekonomiku a nestačí ani vhodná osvěta (…) rozhodujícím problémem je celkový morální stav společnosti. Je tady rozpor, žádá-li se po nových generacích respekt k životnímu prostředí a přitom ji výchova a zákony nepomáhají respektovat sebe samy. Opravdová úcta k přírodě se rodí z kontemplativního postoje. Nedá se nadekretovat.“ 

Tolik Svatý otec Benedikt XVI. podle kardinála Saraha. Svatý Otec František pak v encyklice Laudato si´ cituje svého předchůdce Sv. Pavla VI., který před půl stoletím řekl:

„i nejúžasnější vědecký pokrok, nejoslnivější technické výdobytky a nejobdivuhodnější ekonomický růst se v konečném důsledku obrátí proti člověku, není-li spojen s autentickým sociálním a morálním pokrokem“[2]

Konečně pak Svatý Jan Pavel II. ve své encyklice Centesimus annus (Stý rok) vydané ke stému výročí sociální encykliky Rerum Novarum napsal:[3]

„Kromě problému konzumismu je velmi znepokojivá i otázka ekologie, která s ním těsně souvisí…Člověk, který odhalí svou schopnost měnit vlastní prací svět a v určitém smyslu ho nově "tvoří", zapomíná, že se to děje vždy jen na základě prvotního daru věcí od Boha.

Člověk míní, že může svévolně disponovat zemí a bezvýhradně ji podřizovat své vůli, jako by neměla svou vlastní podobu a své určení propůjčené jí dříve Bohem, které člověk může rozvíjet, které však nesmí zradit. Místo toho, aby plnil svůj úkol Božího spolupracovníka na díle stvoření, staví se člověk na místo Boha a vyvolává tím nakonec vzpouru přírody, která je jím více tyranizována než spravována. (…) V této souvislosti si musí být dnešní člověk vědom svých povinností a úkolů vůči příštím generacím.“

Sv. Jan Pavel dále zmiňuje humánní ekologii, jejímž cílem má být zachování morálních podmínek. Cituji: „Nejen zemi dal Bůh člověku, aby ji užíval s přihlédnutím k původnímu cíli tohoto statku, který mu byl darován. Bůh dal člověku také jeho samého, a proto musí člověk respektovat přirozené a morální struktury, jimiž byl vybaven…První a základní strukturou "mezilidské ekologie" je rodina, v jejímž lůně člověk získává rozhodující počáteční představy o pravdě a dobru, učí se, co znamená milovat a být milován a co konkrétně znamená být lidskou osobou. Mám přitom na mysli rodinu založenou na manželství.

Proč zde uvádím sérii úryvků čtyř římských biskupů? Všimněme si jejich společného rysu: příroda v nich není zbožštěna, není stavěna nad člověka. Ochrana přírody je zde dávána do souvislosti s ochranou lidského života, s jeho důstojností, s odpovědností. I proto sám papež František v loňském roce zdůraznil, že Laudato si´ je sociální, nikoli zelená encyklika:

„Nevhodné užívání přírodních zdrojů…se nadále negativně projevuje na chudobě, růstu a sociální spravedlnosti. Laudato si´ není zelená encyklika, nýbrž encyklika sociální. Nezapomínejte na to!“ [4]   

Papežové ve svých textech nekladou důraz na „posvátnou matku zemi“, na Gaiu, nýbrž na prosperitu a zachování budoucích generací. A právě v tom tkví zásadní rozpor mezi novým zeleným fanatickým náboženstvím a křesťanskou sociální doktrínou. Svět, který byl člověku svěřen, svět, který je předmětem studia ekonomické Ars et Scientia, je v křesťanském učení podřízen Bohu. Jemu patří a jemu z něj skládáme účty. Dvacáté století se svými veletoči podřídilo svět člověku. Vždyť Bůh byl podle Nietzscheho Zarathustry mrtev – a člověk zaujal jeho místo. Dvacáté první století se urputně pokouší svrhnout z piedestalu i člověka.

Zelené náboženství

Člověk, který zabil Boha, a sám se postavil nad přírodou, dnes zabíjí sám sebe, aby postavil přírodu nad člověka a dílo stvoření nad svého Stvořitele. Spiritualitu vertikály, kterou barokní básník Bedřich Briedl vystihl písní „Co Bůh? Člověk?“, nahrazuje horizontála ekospirituality definované jako „pocit jednoty s přírodou a posvátné odpovědnosti za ni“[5].

Šéfredaktor literárního časopisu Tvar Adam Borzič tak například v článku Zelené cesty duše hovoří o dnešní „velké krizi života“, která „je do velké míry plodem této zaslepené dualistické duchovnosti, která živému světu odňala veškerou magii, jakýkoliv posvátný rozměr.“ Řešení nenachází u křesťanství, ale u forem spirituality, které „přírodu a duši, tělesné a duchovní neoddělují.“[6]

Podívejme se alespoň na dva škodlivé projevy zeleného fanatismu. Prvním je podpora ekologického antinatalistického „Hnutí dobrovolného lidského vyhynutí“ jehož cílem je snížení populace prostřednictvím snížení porodnosti. Podle antinatalisů přispívá populační růst k „ničení životního prostředí, vyčerpávání přírodních zdrojů, chudobě a sociálním nerovnostem.“^[7] Připomeňme si závěry švédsko-kanadské studie „The climate mitigation gap: education and government recommendations miss the most effective individual actions“, která vyšla v roce 2017 v prestižním vědeckém impaktovaném žurnálu Environmental Research Letters^[8]. Dovolte mi citovat z abstraktu této vědecké stati:

„Doporučujeme čtyři široce použitelná a vysoce účinná opatření, která mají potenciál přispět k systémovým změnám a podstatně snížit roční emise na člověka:

mít o jedno dítě méně;

žít bez automobilu;

vyhýbat se cestování letadlem;

jíst rostlinnou stravu.

Tato opatření mají mnohem větší potenciál snížit emise než běžně podporované strategie, jako je komplexní recyklace nebo změna domácích žárovek.“

Autoři dále upozorňují na selhání kanadských středoškolských učebnic, které prý o těchto vysoce účinných opatřeních mlčí. Obdobně neuspokojivé je podle této vědecké práce úsilí západních vlád, které údajně svůj boj s uhlíkem soustřeďují na málo účinná opatření, (nikoli na regulaci lidské populace).

Písmo v první kapitole první knihy Mojžíšovy říká, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému       jako muže a ženu, požehnal jim a řekl „Ploďte a množte se a naplňte zemi“[9]. Elie Wisel ve svém spise „Talmud: Portréty a Legendy“ podobně uvádí tezi judaismu: „Zvolíš si život.“ Zelené náboženství oproti tomu ústy svých proroků káže člověku: „Nemnožte se! Zvolte si smrt!“

Co si však má zelené náboženství počít s námi, kteří už zemi svojí existencí zatěžujeme? Jedno z řešení nabízí takzvané flexitariánství, neboli částečné vegetariánství, jehož vyznavači věří, že živočišná výroba zatěžuje planetu. Dokud se podobné výstřelky probíraly pouze na stránkách life-stylových časopisů, nebyly škody tak veliké. V roce 2018 se však dopade flexitariánství na klimatické změny zabýval zcela vážně proslulý časopis Nature. Tentýž Nature, ve kterém kdysi své průlomové objevy publikoval Röntgen, Chadwick nebo Crick a Watson. Pod statí „Možnosti udržení potravinového systému v rámci environmentálních limitů“[10] je podepsáno plných dvacet tři vědců. Podle těchto teorií lze plnit klimatologické limity, pokud se spotřeba vepřového masa omezí na desetinu, hovězí na čtvrtinu a spotřeba vajec klesne na polovinu.[11]

Ponechme na zvážení, zda je skutečně hlavním záměrem proroků zeleného náboženství spása světa a nebo daleko přízemnější vidina zisku: podle dostupných analýz je dnes celosvětový objem veganského trhu zhruba 280 miliard korun, do roku 2025 má ovšem vzrůst o 10 %.[12] Jen ve Velké Británii dnes samotným veganským trhem projde kolem devět miliard korun, značný podíl na něm mají například privátní značky Tesca. Analýza obchodního řetězce Sainsbury´s navíc tvrdí, že do roku 2025 přejde na flexitariánskou dietu polovina britské populace.[13] Zelené náboženství zná své obchodování s odpustky a umí být zcela pragmatickým, výborně profitujícím, byznysem.

Zelená ekonomie

Křesťanství, zelené náboženství a konzumerismus kladou do kontrastu prvky triády Bůh – člověk – příroda. Křesťanství podřizuje přírodu člověku, nad kterým stojí všemohoucí Bůh. Zelené náboženství podřizuje člověka zbožštěné přírodě. A konzumerismus podřizuje přírodu zbožštěnému trhu.

Který pohled je nejbližší ekonomii? Vyznavači zeleného náboženství a bohužel i mnozí křesťané připisují ekonomii jednosměrnou, plochou, orientaci na zisk za každou cenu. Popisují ekonomické myšlení jako hrubě materialistický světonázor, který vede k bezohlednému vytěžování vzácných zdrojů bez ohledu na stav přírody a bez ohledu na prohlubování nerovnosti mezi lidmi. Peníze, trh a zisk jsou tak kritizovány jako esenciálně špatné, nemravné a neekologické.

Obezřetnou kritiku trhu tak čteme dokonce i ve Františkově encyklice Laudato si´:

„Je realistické čekat, že ten kdo je posedlý maximalizací zisku, bude přemýšlet o účincích na životní prostředí, které zanechá příštím generacím? V rámci schématu zisků není místo na přemýšlení o rytmech přírody, období jejího úpadku a obrození a o složitosti ekosystémů, které mohou být lidským zásahem vážně poškozeny.“[14]

Srovnejme tuto pasáž s úryvkem z encykliky Centesimus Annus Sv. Jana Pavla:

„Církev uznává oprávněnou funkci zisku jako indikátoru prosperity podniku. Vyrábí-li podnik se ziskem, znamená to, že se správně uplatňují výrobní faktory a náležitě uspokojují lidské potřeby. Zisk však není jedinou známkou stavu podniku.“[15]

Je tedy zisk „kořenem zla“, nebo naopak motorem pokroku a prosperity? Podívejme se nejprve na výklad, kterým svoji učebnici národního hospodářství začínal první československý ministr financí Alois Rašín:

„V pověstech o ráji a prvním hříchu člověka jest ztajeno hospodářské jádro. Rozmnožení lidí značí, že předměty přírodou skýtané přestanou býti tak hojny, aby člověku stačilo vztáhnouti ruku a prostě přisvojiti si bez práce to, co příroda skýtá. (…)

Hlavně ve dvou směrech vyvíjely se pod tlakem nepříjemnosti práce snahy lidské: věcí nabytých prací sobě člověk vážil, přikládal jim hodnotu, a tím naučil se s nimi šetřit, hospodařit a za druhé odměnou za vynaloženou práci musilo mu býti, aby získal více věcí stejné hodnoty nebo věc, jíž přikládal vyšší hodnotu. V tom byly dva důležité znaky hospodářské činnosti: počítání s budoucností, jevící se tím, že člověk hleděl uchrániti od zkázy to, čeho nabyl (udil maso, nasoloval ryby, škvařil tuky, vyráběl sýr z přebytečného mléka atd.) a z veškeré práce a činnosti hleděl míti co největší zisk. V tom spočívá také všecek pokrok hospodářský.“[16]

Ekonomická teorie zahrnuje provokativní myšlenku, která mezi neekonomy není zmiňována: ekonomický zisk je v dlouhém období na dokonale konkurenčním trhu nulový. Zapomínáme na to často i my, ekonomové. Tvrdíme totiž (správně), že dokonalá konkurence mimo stránky ekonomických učebnic neexistuje.
 A především, od dob Velké hospodářské krize, jsme dokázali přesvědčit sami sebe, politik i veřejnost, že nežijeme v dlouhém období, nýbrž tady a teď.

Ekonomie je sama o sobě věda nadmíru „zelená“: zabývá se přiřazováním omezených zdrojů lidským potřebám tak, aby byly využity maximálně efektivně, aby se jimi neplýtvalo, aby neexistoval ani nadbytek, ani nedostatek. Je to totiž právě doktrína ekonomického zisku, ten zesměšňovaný volný trh a stále znovu zatracovaný kapitalismus, co vede výrobce ke stlačování nákladů. Dobrý hospodář, úspěšný podnikatel, usiluje o co možná nejnižší náklady, aby maximalizoval zisk. Vedlejším efektem jeho snažení je tak šetření vzácnými zdroji. Nezáleží na tom, zda šetří z lásky k přírodě nebo z lásky k zisku: jedno podmiňuje druhé, jedno je s druhým spojeno. Včela neopyluje květy ani z lásky k jabloním, ani z lásky k sadařovi, ale z vlastního sebezájmu na zachování včelího rodu. Obchodník nešetří obalovými materiály kvůli našim lesům, ale kvůli snaze uspořit na každém kusu alespoň pár haléřů. Firma nemusí počítat svoji uhlíkovou stopu s cílem uhlíkové neutrality: bohatě stačí, když chce ušetřit čas a náklady na dopravu, takže volí nejkratší, nejlevnější možnou cestu.

„Sobecká“ maximalizace zisku je ve většině případů vysoce ekologická. Ve většině případů – tedy pokud se podnik nenechá zlákat krátkodobým jednorázovým ziskem z plundrování přírody. Kdo spotřebuje celou sklizeň brambor, má se dobře jednu zimu. Kdo se omezí a část znovu zasadí, má se – byť o něco méně – dobře každý rok. Ochrana přírody je tedy v souladu s klasickou ekonomií uvažující v dlouhém období. Moderní ekonomie, ekonomie plánovačů a progresivistů, žije a myslí v krátkém období, je orientována na krátkodobý zisk. Klasická ekonomie maximalizuje zisk dlouhodobý: vykácet lesy bez náhrady znamená rychlý zisk dnes, ale ztrátu zítra. Znečistit vodní zdroje může znamenat zisk dnes, ale dlouhodobou ztrátu. Zmařit lidský život znamená snížit náklady dnes, ale ztratit život věčný. Pokroková ekonomie žije od dob Johna Maynarda Keynese v krátkém období, protože „v dlouhém období jsme všichni mrtvi“. Klasická ekonomie uvažuje právě v takovém dlouhém období, protože právě v něm žijí příští generace. Křesťanský ekonom má pak navíc jistotu „velmi dlouhého období“, v němž jsme „všichni živi“.

Ekonomický blahobyt navíc není v rozporu s ochranou životního prostředí, ale právě naopak – podporuje je. Jak ukazuje takzvaná environmentální Kuznetsova křivka, pojmenovaná po nositeli Nobelovy ceny za ekonomii rusko-americkém ekonomovi Simonu Kuznetsovi, pokud společnost dosáhne určité úrovně blahobytu, chová se k životnímu prostředí šetrněji. Odhady pro Českou republiku například ukazují, že ke zlomu u nás došlo dokonce už během 80. let.[17]

Klasická politická ekonomie v čele s profesorem morální filosofie Adamem Smithem řešila otázku bohatství národů. Ostatně samo slovo „bohatství“ je odvozeno od bog, bůh, v původním významu štěstí nebo dostatek[18]. Oproti tomu „chudý“ má kořeny možná i v indoevropském skurdus, tedy ubohý, což je antonymum značící „odloučený od dostatku, vyloučený z podílu“. Bohatství a chudoba jsou tak spojeny, jsou dvěma stranami téže mince.

Aristoteles chápal ctnost jako střed, mezi dvěma krajnostmi. V Etice Nikomachově popisuje ctnost, která nalézá a volí střed „mezi dvěma špatnostmi, z nichž jedna záleží v nadbytku, druhá v nedostatku“.[19] Říká-li Sv. František z Assisi, že „chudoba jest královnou ctností“[20], snadno nahlédneme, že špatným extrémem nedostatku je bída a extrémem nadbytku pak bohatství. Bída znamená nemít ani tolik, aby člověk uživil sebe a svou rodinu, život v bohatství pak znamená nevyužívání všech zdrojů, které má člověk k dispozici. Pouze chudý má právě tolik, kolik potřebuje k životu – ani méně, aby upadl do bídy, ani více, aby upadl do hojnosti.

Nulový ekonomický zisk v dlouhém období vypráví stejný příběh, pouze matematickým jazykem. Existuje-li v dokonale konkurenčním trhu zisk, pak se evidentně vyrábí příliš málo a prodává se příliš draze – zvýšení výroby pokryje poptávku více spotřebitelů a zároveň stlačí ekonomický zisk k nule. Je-li naopak dokonale konkurenční firma ve ztrátě, buď prodává zboží, které nikdo nechce, nebo vyrábí s příliš vysokými náklady a je tedy tuze drahá. Vzácné zdroje jsou tak zjevně používány neefektivně, dochází k plýtvání, k mrhání se svěřeným majetkem. K zlatému středu chudoby, k ctnosti nulového zisku, vedou pouze zákony tržního mechanismu. Fungování mechanismu v dlouhém období pak také vede k odpovědnému chování vůči vzácným zdrojům.

Myšlení v dlouhém období však vyžaduje sepětí s místem, s půdou, se zemí předků, která bude zároveň zemí budoucích generací. To je možné ve světě kasiánovské stability, kterou P. Štěpán Smolen popisuje lakonickým imperativem „Buď, kde jsi“, ale prakticky nedosažitelné ve světě globálních elit (řečeno slovy Alexandra Vondry) „snídajících v Praze, obědvajících v Bruselu a večeřících v Londýně.“   

Závěr

Čistá, politickou ideologií nezakalená ekonomická věda ukazuje, že snaha o maximalizaci zisku je v dokonalém souladu se ctností chudoby i s šetrným přístupem k vzácným zdrojům poskytovaným člověku přírodou. Rovnováhy však lze dosáhnout, jen pokud připustíme, že nežijeme v keynesiánském krátkém období, nýbrž že naše jednání má dosah do období více než velmi dlouhého. Řešením není globalismus nadnárodních vlád a monopolistických korporací, ale universalismus základních morálních hodnot a tržního systému postaveného na spolupráci. 

V takovém přístupu pak spolu Bůh, člověk a příroda nesoupeří. Naopak, tvoří jednotu. Zmiňovaný svatý František z Assisi je mimo jiné patronem ekologů. Právě jeho „Chvalozpěv stvoření“ dokonale zrcadlí vztah věřícího k dokonalosti a kráse přírody. Ostatně Františkovým úvodním veršem „Ať tě, Pane, chválí všechna díla“[21] začíná také encyklika Laudato si´ Sv. Otce Františka.

František svým hymnem neoslavuje slunce, neklaní se pohansky měsíci, nevzývá vítr, vodu, oheň a zemi. Pouze chválí svého Stvořitele za dílo stvoření. A právě to je cesta: přistupujme k přírodě jako k vzácnému daru, za který neseme odpovědnost. Nestojí však dar nad dárcem, nestojí stvoření nad Stvořitelem. Neobdivovat, nechránit a nešetřit velkolepé dílo stvoření je ryzím nevděkem obdarovaného. Klanět se stvoření místo Stvořiteli je modloslužbou. Nevyrábějme si telata ani zlatá, ani zelená, ale dělejme to, k čemu jsme byli posláni:

„Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“[22]

Dělejme to s plným vědomím, že jsme pouze nehodnými správci, nikoli majiteli země.

A. M. D. G.
Klub Sv. Athanasia, Praha, 18. 2. 2020