10. VI.

Lidičtí muži, ženy, děti
Vyhladit!
Zapomenout!
Zapomenout.

Zapomenout?
Zbabělci stojí mlčíce.

Však křičí země a slzy skále kanou,
nás žalují naše Lidice:

My žili jsme a milovali,
v potu se dřeli na polích,
čas od času v hospodě se rvali,
jen starý farář znal náš hřích.

Že chtějí právo zapomínat?
My chceme zůstat v paměti!
Půda naše naším potem zlitá
vpila krev naší oběti

Růženecký, syn a otec,
Sechtr a Dvořák, Štorek Jan,
Popravčí četa nefláká se
Böhm řve své zrůdné K palbě zbraň!

Lhát mohli, mohou, budou,
jak lehko jim ze rtů kape lež:
Josef Kácl, Rákos, Vlček,
Böhm řve své Schnell, schnell pro další běž!

Je ticho, ticho,
jen hruška v poli
po svém nám zpívá Requiem,
nás měli všichni zapomenout
však my je navždy přežijem.

Snad odpustíme našim vrahům,
však vražda je vražda
–a hřích je hřích;
aby náš národ z hrobu povstal,
byl přibit na kříž v Lidicích.

Až budou říkat, že jsme netrpěli,
že nebylo to vůbec zlé,
pak vzpomeň, jak se ruce chvěly,
když tančil oheň v kostele.

Až budou říkat, že my jsme vrazi,
že na rukou máme jejich krev,
pak vzpomeň na ruce, které vztáhli
lidickým ženám po dětech.

Až budou ti říkat, že sami nesem vinu,
že máš se za nás omluvit,
pak rozvzpomeň se na lidickou hlínu
a nech nás zpod ní promluvit.

Brejcha a Krejza,
starý Hejma,
dobrý pan farář Štemberka.
Tři rány dostal Pepík Hroník,
Horák a jeho Mařenka.

Když zapřete nás,
když připustíte, že vrah je oběť
– a oběť vrah,
když zradíte nás a vše, co víte,
pak z našich Lidic zbyl jen prach.

Když zapřete nás,
když potvrdíte, že my jsme vinni
– a oni ne,
pak s našimi vrahy vy jste byli
v smrtelné naší hodině.

My zemřeli za vás, naše děti,
Vy chraňte za nás naši zem.
Budete jednou skládat účty
nám, lidickým obětem.