Čas na změnu?

(Faktor S, duel s viceguvernérem Hamplem)

Cílem mnoha centrálních bank je cenová stabilita. Česká národní banka se tohoto cíle již dvacet let snaží dosahovat pomocí tzv. inflačního cílování, tedy doktríny, která se mylně nazývá „režim monetární politiky“. Sama snaha o dosažení cíle ovšem režimem být nemůže. Cíle ve skutečnosti (více či méně úspěšně) dosahujeme jen pomocí tradičního zdražování či zlevňování peněz prostřednictvím úrokových sazeb. Režim inflačního cílování tak není ekonomickým režimem v pravém slova smyslu, nýbrž pouhou psychologickou doktrínou, která si pohrává s očekáváním domácností
a firem.

Inflaci dokážeme pouze odhadovat, nikoli měřit. Dosavadní metody odhadování inflace jsou navíc nepřesné, inflaci pravděpodobně nadhodnocující. Ostatně i proto zavádějí statistické úřady zcela nové postupy založené na tzv. skenerových datech. Když cílujeme inflaci, míříme na cíl, který se neustále pohybuje a jehož polohu dokážeme pouze odhadnout na základě výpočtů. Co hůře, tento pohybující se odhadovaný cíl sebou trhne vždy, když centrální banka zveřejní svůj vypočítaný odhad jeho přibližné polohy. Vychýlí se ze svého (nám neznámého) budoucího místa, jakmile bankéři stisknou spoušť monetární zbraně. K tomu připočítejme nemalé zpoždění mezi okamžikem, kdy se centrální banka rozhodne, že vystřelí, okamžikem, kdy zbraň zalící, okamžikem, kdy stiskne spoušť
a konečně kdy se náboj skutečně dostane k předpokládanému cíli. To vše neprobíhá ve vakuu, nýbrž v dešti či větru, případně se sluncem svítícím střelcům přímo do očí. Není se čemu divit, že centrální bankéři tak často cíl minou. Zázrakem spíše je, že se zatím nepostřelili navzájem.

Je pravda, že inflaci cílují nejstarší a nejuznávanější centrální banky v čele s Velkou Británií či Švédskem. Jsme ovšem v jednom klubu nejen s nimi, ale i s Arménií, Ghanou či Albánii (což už, kupodivu, nahlas nikdo nepřipomíná). Je také pravda, že za takřka třicet let od zavedení inflačního cílování zatím žádná ekonomika dobrovolně svůj monetární režim nezměnila (ve skutečnosti jej musely změnit všechny země, které se staly součástí eurozóny, neboť ECB dlouhodobě tvrdila, že čisté inflační cílování neprovádí). Právě ono „zatím“ je však klíčové. Velká recese po roce 2008 otřásla řadou zdánlivě nezpochybnitelných zvyklostí – včetně cílování inflace. Americký ekonom Jeffrey Frankel napsal už v roce 2012 „nekrolog“, ve kterém prohlásil inflační cílování za mrtvé a vzdal hold cílování nominálního hrubého domácího produktu. Další (proti)režimní reformátoři navrhují cílování cenové hladiny. Méně radikální ekonomové vedení Josephem Stiglitzem pak nevyzívají ke změně doktríny, nýbrž požadují alespoň zvýšení cíle ze současných rozšířených 2 % na 4 %.

Kritizovat samotnou doktrínu nestačí, pokud nemáme připraven návrh lepšího a účinnějšího režimu monetární politiky, který by se hodil do každého počasí. Neokyensiánské paradigma cílování inflace vytlačilo starou (a stále ještě jen stěží překonatelnou) kvantitativní teorii peněz. Zavržené cílování měnových agregátů je však režimem, který nejlépe odpovídá samotné podstatě peněz. Odpojení vývoje cenové hladiny od vývoje hospodářského růstu v pokrizové éře ukazuje, že brzdový a plynový pedál hospodářství fungují možná docela dobře na suché vozovce za skvělého počasí, ale nikoli na náledí nebo na rozpáleném saharském písku. Hlavní světové centrální banky už si slabinu psychologické doktríny inflačního očekávání uvědomují. Bylo by naivní očekávat, že i my budeme cílovat inflaci navěky. Vraťme se raději pokorně ke studiu měnových agregátů. Zkusme starý, byť v lecčem nedokonalý, režim monetární politiky napravit a znovu vrátit do reálné ekonomiky. Je to bezpečnější, než se nechat zlákat k experimentování s dalšími líbivými doktrínami.