Centrální plán pro třetí tisíciletí

Fontes Rerum, panel Bezhotovostní ekonomika: zářná budoucnost anebo Orwell? Praha.

Dámy a pánové,

architekti nového lepšího světa očekávají příchod zlatého věku bezhotovostní společnosti. Jejich rétorika je však postavena na klasickém argumentačním faulu: porovnávají vysněný, dokonalý,
a tedy neexistující, svět bezhotovostní ekonomiky s naší současnou, existující, a tedy nedokonalou realitou. Rádi zdůrazňují všechny myslitelné problémy spojené s bankovkami a mincemi v našich peněženkách. Hotovost se pro ně stala už dávno synonymem korupce, doprovodným jevem šedé a černé ekonomiky, platebním prostředkem mafie a terorismu. Slušný člověk, opakují donekonečna, se zrušení hotovosti nemusí bát.

A dokonce ani hotovost poctivě získaná a zasloužená není podle našich demiurgů bezpečná. Může shořet, mohou ji zničit záplavy, mohou ji ukrást kapsáři a lupiči. Zdá se být záhadou, jak vůbec lidská společnost mohla s něčím tak nedokonalým, jako je hotovost, pět tisíc let celkem úspěšně existovat.

Proslulý harvardský ekonom Kenneth Rogoff nás navíc varuje, že hotovost je zdraví a životu nebezpečná, že její zrušení nás ochrání od šíření stovek bakterií. V duchu této logiky nezbývá než věřit, že profesor Rogoff a další bojovníci proti hotovosti v rámci své péče
o naši hygienu co nejdříve navrhnou také zrušení klik u dveří.

Stejnou demagogickou rétoriku bychom mohli použít my proti bezhotovostní ekonomice. Mohli bychom hovořit o tragickém dopadu zrušení hotovosti na babičky v zapadlých vesnicích. Mohli bychom hovořit o servírce z nedaleké kavárny Slávia, která kvůli platebním kartám přichází o Trinkgeld. Mohli bychom hovořit o blackoutu, za kterého by celá bezhotovostní ekonomika přestala fungovat, mohli bychom hovořit o kyberzločincích, kteří dokáží krást ve větším objemu než pouliční kapsáři, mohli bychom hovořit o ztrátě jednoho z posledních národních symbolů, kterým mince a bankovky, alespoň v České republice, ještě stále jsou.

O všech těchto slabinách bezhotovostní ekonomiky bychom hovořit mohli. O dvou zásadních ekonomických problémech však hovořit musíme. Zrušení hotovosti je dalším krokem na cestě k narušení ekonomického systému, a tedy dalším krokem na cestě k měkkému totalitarismu.

Reálným suverénním vítězem bezhotovostní společnosti by proto byli budovatelé nového světa. Ti se nejsou schopni poučit z pádu centrálně plánovaných říší a stále znovu touží po nastolení centrálně řízeného hospodářství. Víme, s naší historickou zkušeností lépe než kdokoli jiný, že centrální plán musí vždy nutně selhat. Jednak plánovači nikdy nemají dostatek informací, jednak neumí pružně reagovat na změny preferencí milionů spotřebitelů.

Totální bezhotovostní ekonomika by totalitnímu režimu veškeré informace dodávala. V centru sedící Velký bratr by nyní bezpečně znal strukturu příjmů i výdajů každého jednoho člověka. Problém plánování by reálně vyřešen nebyl, rétoricky by však na nesoulad mezi poptávkou a nabídkou bylo reagováno paternalistickým protekcionismem. Pokud by noví plánovači nedokázali zajistit potřebné množství másla, mohli by nám máslo jednoduše odmítnout prodat. Třeba proto, že si – podle záznamů – pravidelně kupujeme léky na cholesterol. 

Reálným suverénním vítězem by byli i tvůrci antihospodářských politik. Centrální bankéři, kteří usilují o zavedení záporných úrokových sazeb, protože konvenční nástroje měnové politiky nedokázali používat. Centrální bankéři, kteří si ve službě předluženým nadnárodním vládám nechali spoutat ruce. Právě pro ně hotovost představuje překážku. Při zavedení záporných úrokových sazeb poptávka po hotovosti roste. Německé banky v současnosti, při úrokové sazbě minus čtyři desetiny procenta, tezaurují hotovost v pětiseteurových bankovkách. Zrušme však hotovost – a úniková cesta zůstane uzavřena. Při totálním dohledu nad veškerými transakcemi, dohledu, který umožňuje právě jen bezhotovostní společnost, navíc nebude možný útěk ani k náhradním platidlům. Pokud by se společnost pokusila uchýlit ke zlatu, stříbru nebo třeba cigaretám, bude pro centrálního plánovače snadné držení zlata, stříbra nebo cigaret omezit.

Záporné úrokové sazby by v bezhotovostním světě hrubě pokřivily ekonomické prostředí, a tím i působení neměnných ekonomických zákonů. Dlužník by vítězil nad věřitelem. Největšími vítězi by byli největší dlužníci – zadlužené vlády. Záporné úrokové sazby v bezhotovostním světě tak nejsou ničím jiným, než novou, implicitní a o to nebezpečnější daní.

Záporné úrokové sazby by v bezhotovostním světě také odrazovaly střadatele od spoření. Mýlí se ti, kdo tvrdí, že záporné úrokové sazby podpoří výdaje na investice. Aby si investor mohl na investice vypůjčit, potřebuje úspory věřitele. Kde nebudou úspory, nebudou investice. Kde nebudou investice, nebude ekonomický růst. Záporné úrokové sazby v bezhotovostním světě mohou ekonomiku podpořit jen v krátkém a z hlediska národního hospodářství nezajímavém období. Zodpovědného národohospodáře však musí zajímat dlouhé období. Mrtvému Keynesovi navzdory. 

Mezinárodní měnový fond se však právem obává odporu spotřebitelů. Podle průzkumu společnosti MasterCard, je dnes pro zrušení hotovosti čtyřicet šest procent Čechů. Právě poskytovatelé platebních služeb jako je MasterCard nebo Visa, mají nadnárodním vládám pomoci náladu ve společnosti změnit. Hotovost je ostatně
i pro ně nepřítelem a nevítanou konkurencí.

I proto nás dnes vydavatelé platebních karet zahrnují zářnými akčními nabídkami. I proto nám dnes vyhrožují, že budeme platit příplatky nikoli za platbu kartou jako doposud, nýbrž za platbu v hotovosti. I proto se energicky snaží vybudovat obraz krásného bezhotovostního světa plného údajně dokonalých, údajně nezneužitelných moderních technologií.

Argumentují a budou argumentovat nezadržitelným pokrokem. Tak, jako zlato bylo postupně vytlačeno papírovými penězi, musí být prý i hotovost vytlačena bezhotovostními penězi. Tento argument je ovšem zcela mylný. Žádný ekonom by nemohl nic namítat proti spontánnímu vytlačení oběživa bezhotovostními penězi. V době, kdy centrální banky zařadily do svého arzenálu záporné úrokové sazby, však bude racionální člověk vždy preferovat svobodu volby mezi hotovostí a bezhotovostní platbou.  Současné plány ovšem počítají se zrušením hotovosti „shora“.

Argumentují a budou argumentovat i všemi vyspělými (a méně vyspělými) ekonomikami, které se k pochodu za zrušení hotovosti připojily. Počet těch, kdo se omylu dopouštějí, ovšem nečiní omyl menším. Jen jeho tragický dopad dělá větším.

Každý, kdo má námitky proti novému bezhotovostnímu světu, však prý usvědčuje sám sebe buď ze staromilství a zpátečnictví, nebo z podpory kriminální činnosti. Slušný člověk, říkají demiurgové, přece nemá co skrývat před vševidoucími zraky státu.  

Co se nepodařilo centrálním plánovačům dvacátého století, to se může podařit centrálním plánovačům třetího tisíciletí. Zrušení hotovosti je nutnou podmínkou pro vytvoření centrálně administrované ekonomiky, ve které viditelná pěst státu nahradí neviditelnou ruku trhu. Jako ekonom, jako národohospodář i jako občan říkám, že v takové společnosti žít nechci.    

Možná, že je zrušení hotovosti a přechod k novému skvělému bezhotovostnímu světu skutečně znakem pokroku. V tom případě je však ten nový skvělý svět světem horším než náš svět starý. V tom případě buďme raději staromódní.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.