Nevím, jestli je právě chrám tím správným místem k diskusi otázek hospodářských a politických, tedy nutně nepříjemných, nepohodlných, nesakrálních, profánních. Nevím ani, jestli je správným místem k promluvě na téma církevních restitucí právě ambon jako „oltář Slova“. Konečně pak nevím, jestli je nejvhodnějším řečníkem na toto téma a v tomto prostoru právě ekonom, neboť nám dnes co do oblíbenosti patří v církvi místo někde za celníky a nevěstkami. Byla jsem však k tomuto úkolu určena, ctím tedy subordinaci a pokusím se nebudit ekonomickými odpověďmi na politické otázky veřejné pohoršení. 

Když jsem se dozvěděla téma přednášky, vzpomněla jsem si na naši brněnskou františkánku blahoslavenou sestru Marii Restitutu Kafkovou. Slovo „restituce“ totiž znamená jak „navrácení do původního stavu“ či „obnovení“, tak – v latinském významu starodávného řeholního jména – „Navrácená Spasiteli“. V tomto duchu můžeme církevní restituce chápat nikoli jako „loupež století“, nejen jako „napravení křivd“, ale také jako prosté „navrácení Bohu, co jeho jest.“

První přístup k restitucím jako k „tunelu“ podrobně rozebírá nová kniha komunistického poslance Miroslava Grebeníčka „Ve znamení kříže“. Úvodní slova vystihují v kostce všeobecný, povrchně lenivý a opovržlivý pohled:

„Celá jedna generace Čechů, Moravanů i Slezanů nezná katolickou církev jinak než jako hlasitého křiklouna, který se prý jen domáhá „svého bývalého majetku“. Divadlo, jež církev rozpoutala kolem majetkového vyrovnání s českým státem, nepokrytě ukazuje na její touhu po majetku, která je rafinovaně zakrývána slovy o spravedlnosti a právu.“[2]

Tento úryvek před nás staví dvě otázky. První, pozitivní, zkoumá, zda má církev na restituce právní nárok. Normativní otázka pak řeší, zda by církev majetek mít měla, zda totiž nemá být evangelijně prostá a chudá. 

K odpovědi na první otázku potřebujeme vědět, jak naše církev ke svému majetku přišla.

První „desátky“ ve výši 2,5 % roční úrody, zavedl první pražský biskup Dětmar v pražské diecézi už v roce 976. Samotné biskupství přitom dostávalo jen čtvrtinu výnosu, zbylé tři čtvrtiny zůstávaly tehdejším „farnostem“.[3] První majetek získávala církev v našich zemích ve 12. století, k významnému hospodářskému rozvoji došlo během 13. a 14. století díky rozmachu české šlechty. Víme například, že fundaci Sv. Anežky České, ze které byl zřízen špitál Na Františku a dva kláštery, finančně významně podporovala celá přemyslovská rodina.

Vůbec první známá dochovaná česká věta je ostatně zapsaná na zakládající listině litoměřické kapituly z 13. století:

„Pavel dal jest Ploskovicích zemu, Vlach dal jest Dolas zemu bogu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučejú Sedlatú.“

Dokládá, že Církev své doby nabývala majetek především z darů. Takzvané „fundační knihy“ (Libri fundationis) vyprávějí o darech šlechticů a měšťanů, kteří si tak na celá staletí dopředu „předpláceli“ sloužení zádušních mší či modlitby za zemřelé. Zbožnou nadací či mešní fundací mohl být například les, rybník nebo pole, z jejichž výnosu dostával podíl kněz, který fundační mši sloužil. To se ostatně promítlo i do místopisných názvů našich měst a vesnic: „Zádušní lesy“ či „Zádušáky“ nalezneme například na mapách Písecka, v obci Železná a Benátky nad Jizerou, psal o nich Jirásek i Němcová.

Během vlády Karla IV. patřila Církvi dokonce třetina veškeré půdy. Přísně vzato však Církev tento majetek nevlastnila, nýbrž pouze spravovala, neboť jí byl svěřen de facto k sakrálním účelům. Právě v tom spočívá podstata současných nedorozumění. Scholastici a teologové školy Salamanca ještě ctili podstatu soukromého vlastnictví.[4] Chápali, že věc v kolektivním vlastnictví ceteris paribus postupně degraduje, stává se res nullis. Naopak národohospodáři chápali, že věc v soukromém vlastnictví je věcí do správy svěřenou, že za ni vlastník nese odpovědnost. Římské právo sice definovalo vlastnictví jako ius possidendi, ius utendi et freundi a ius disponendi, ale již nikoli nezbytně jako ius abutendi, neboť vlastnictví zavazuje. V tomto výkladu pak soukromé vlastnictví zůstává slučitelné nejen s votum paupertatis, ale dokonce i s fungováním mendikantských klášterů.[5]    

První negativní majetkový zlom na českém území přišel s husitskými válkami. Během válek bylo zničeno 170 klášterů a stovky kostelů, následně pak většinu církevního majetku zabrala husitská šlechta. Katolická církev neúspěšně žádala o restituce až v roce 1620. Teprve o deset let později byla vytvořena „solní pokladna“, která ze spotřební daně ze soli přispívala na činnost české katolické církve výměnou za odstoupení od restitučních nároků. 

Dalším zlomem byla „osvícenská“ vláda císaře Josefa II., který rušil především kontemplativní řady. Majetek zhruba stovky klášterů byl následně vydražen
a z výnosu se zřídily zemské náboženské fondy financující jednotlivé farnosti.

Z historie naší diecéze[6] si můžeme připomenout například zrušení františkánského kláštera při kostele Sv. Máří Magdalény, kláštera františkánek na Minoritské ulici nebo dominikánského konventu s kostelem Sv. Michala.[7] V řadě případů byly kláštery a kostely proměňovány ve vojenská skladiště.
I v tom josefínské reformy předznamenaly největší novodobý zásah do církevního majetku: 50. léta 20. století. Ihned v roce 1948 byly bez náhrady zestátněny církevní školy a zdravotnická zařízení. V roce 1950 v rámci Akce K 
a Akce Ř internoval komunistický režim 2 200 řeholníků a na deset tisíc řeholnic, přičemž zabral kláštery i řeholní domy. Konečně pak v rámci pozemkové reformy znárodnil 319 000 hektarů církevní půdy v celém Československu.[8]

Po roce 1989 Římskokatolická církev v České republice možná už nebyla „Církví trpící“, ale zdaleka také ani „Církví Vítěznou“. Strohá čísla ukazují, že posledních třicet let jsme, alespoň po stránce ekonomické, pouze „Církví bojující“. V předvečer uzákonění církevních restitucí vyplácel stát církvím na ročním příspěvku zhruba polovinu celkového ročního výnosu zabaveného majetku.[9] V roce 2017 dostávaly všechny církve působící na území České republiky dohromady 5,5 miliard korun ze státního rozpočtu, což je částka srovnatelná s ročními příjmy České televize z koncesionářských poplatků. Římskokatolická církev přitom na daních odvedla 124 milionů korun, tedy osmkrát více než český Google. Dalších nejméně 380 milionů pak zaplatila na sociálních
a zdravotních odvodech, neboť patří (například spolu s firmou Siemens) k největším zaměstnavatelům v České republice. Průměrně tak katolická církev vrátí do státní kasy ročně asi 500 milionů korun, tedy plnou čtvrtinu částky, kterou dostává v rámci splátky náhrad a státního příspěvku. Opět pro srovnání: příspěvky ze státního rozpočtu uhrazené čtyřem politickým stranám a hnutím, které hlasovaly pro zdanění finančních náhrad, činily v roce 2017 celkem 312 milionů korun.[10]

Právní i ekonomický nárok na obnovu vlastnických práv sice může být zpochybňovaný, je však nezpochybnitelný. Před těžší otázku nás staví naše katolická morálka:

Nemá snad být církev chudá, „protože Kristus byl chudý“?

Nemá snad být „chudou církví pro chudé“?

Nemá snad „nastavovat druhou tvář“?

Nemusíme být biblisté, abychom pochopili, že evangelijní výzvy k chudobě nevyzývají ke zřeknutí se vlastnictví. Už první církevní obce zakládané apoštoly měly vlastní majetek na pomoc potřebným,[11] které máme „stále kolem sebe“.[12] Také Římskokatolická církev dnes v České republice provozuje téměř stovku škol. (Tři z devatenácti církevních gymnázií se umístily v první desítce nejlepších českých škol podle srovnání dle výsledků státní maturitní zkoušky, v pěti krajích patří církevní gymnázia do trojice nejlepších.) V rámci provozu Charity České republiky své služby 144 000 „klientů“, církevní zdravotnická zařízení, hospice
a domovy pro seniory patří k nejkvalitnějším a nejvyhledávanějším. Církev totiž plnila úlohu sociálního státu mnohem dříve (a mnohem lépe) než jej socialisté vymysleli.

I pro nás tak platí slova Margaret Thatcherové:

„Nikdo by si ani nevzpomněl na milosrdného samaritána, kdyby ten měl jen dobré úmysly. Musel mít i peníze.“[13]

Kristus sice nakrmil zástupy, měl však přitom v rukou alespoň pět chlebů a dvě rybičky.[14] Mimochodem, v našem rozhořčeném boji proti finančnictví rádi zapomínáme na Kristova slova, která Jeho zázraku předcházela:

„Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“

Zázrak tedy nebyl považován ani v prvních dnech rodící se Církve za nejpřirozenější cestu k charitativní činnosti. Víme ostatně, že už tehdy měli apoštolové společnou pokladnu, ze které patrně poskytovali pomoc chudým.[15]

Poslední státní příspěvek dostanou církve vyplacený do roku 2030 a poslední splátka za nevrácený majetek bude uhrazena do roku 2042. Poté už budou české církve hospodařit jen samy za sebe. Právě v ten moment budeme čelit novému, snad ještě vážnějšímu problému: svým vlastním omezením.

Podívejme se na hospodaření běžné malé farnosti v jistém městě s šesti tisíci obyvateli:

po odeslání výnosu ze Svatopeterského haléře, sbírky na bohoslovce, misie či charitu, zbyde této farnosti z kostelních sbírek 250 000 korun ročně.[16] Dalších zhruba pět tisíc činí poplatky za církevní úkony (mešní intence, křty, sňatky, pohřby), sto tisíc dostane farnost na darech. Veškeré příjmy bez dotací tak ročně činí zhruba půl milionu korun.

Naopak největší část nákladů tvoří výdaje na opravy a energii (dohromady 450 tisíc), farnost dále platí daně z nemovitosti i z příjmů, dvacet tisíc stojí běžné výdaje na bohoslužby (například mešní víno či hostie). Celkové náklady činí 650 tisíc, farnost před pádem do červených čísel zachraňují pouze příjmy z nájemného[17] a dotace, ze kterých je stále ještě financována mzda faráře – zhruba 18 000 korun hrubého měsíčně.

Brněnská diecéze se na samostatné hospodaření připravuje zejména zřízením Fondu PULS na podporu kněží a pastorace. Takzvaný povinný příspěvek farnosti však dnes činí 280 Kč na dospělou osobu, tedy méně než procento průměrné mzdy. Víme ovšem, že průměrnou mzdu pobírá v našich farnostech málokdo. Vztaženo k průměrné starobní penzi, jedná se však stále ještě o pouhá 2,2 % příjmu, tedy částku zdaleka nedosahující výše pradávného desátku.[18]

Snad namítnete, že bychom se měli spoléhat méně na hmotné zabezpečení
a více na zázraky. Jako ekonom prostor pro zázrak skutečně vidím. Zázrakem bude naše ochota osobně přispívat na chod farnostem částkou o něco málo větší, než je nedělní dvacetikoruna vhozená do ošatky při sbírce. Církev s velkým „C“ jistě peníze nepotřebuje. Pokud však po církevní instituci chceme, aby byly schopny v našem současném světě materiálně fungovat, nezbyde nám, než jí také materiálně pomáhat. Nikdo jiný to za nás neudělá. V době končícího postu se můžeme utěšovat staročeským příslovím: Modlitbou nezmeškáš, postem nezhubneš, almužnou nezchudneš…

Na počátku jsme připomínali blahoslavenou sestru Restitutu. Vstupní antifona k její památce začíná slovy

„zůstala věrná Božímu zákonu, i když jí šlo o život.

Nezalekla se, neboť měla základy na skále.“

Pacienti a spolupracovníci jí prý pro její neústupnou povahu přezdívali „sestra Resoluta“. Kéž jsme na její přímluvu – a to nejen ve věcech církevních restitucí – rezolutní a rozhodní také my.  

Květná sobota, 13. dubna 2019,

Jezuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie, DCM Brno.

Památce P. Milana N. Badala.