Horké léto v Bretton Woods

Mezinárodní jednání, která chtějí měnit ekonomické a geopolitické vztahy na dlouhá desetiletí dopředu, sestávají ze tří oddělených vrstev. První je představení výsledků jednání veřejnosti, tedy voličům. Druhou tvoří prezentace problému zúčastněným národním delegacím, Nakonec třetí vrstvou je skutečný záměr reálných policy-makers. Všechny tři vrstvy můžeme odkrýt i v případě Bretton-woodské konference, která se před sedmi dekádami lety pokusila změnit mezinárodní ekonomický systém. První dvě zmíněné roviny jsou předmětem většiny odborných publikací, každý student ekonomie se s nimi setkává už v prvním kurzu makroekonomie. Cílem této letní bretton-woodské úvahy je proto přiblížit čtenáři třetí rovinu jednání, rovinu společnou všem obdobným „Bretton-woodům“ novodobých dějin.

Ekonomické důsledky války

V prvních červencových týdnech roku 1944 se delegace 44 států z celého světa sjely do amerických Bílých hor k Měnové a finanční konferenci Spojených národů. Takzvaná Bretton-woodská konference byla považována za nejvýznamnější mezinárodní jednání od Pařížské mírové konference v roce 1919. Hlavním oficiálním cílem bylo vytvoření institucí pro zajištění mezinárodní měnové stability. Tyto instituce měly zabránit novým devalvačním spirálám, ve které vyústila politika „beggar-thy-neighbour“ během Velké Deprese. Pro americkou veřejnost byl oficiální cíl přeložen do jednoduchého hesla: „Vytvořit základy pro trvající mír!“

Otázku nového měnového systému řešili paralelně ekonomičtí teoretici i praktici de facto už od pádu zlatého standardu. Tak jako přírodovědce po staletí přitahovaly chemické a fyzikální vlastnosti zlatého kovu, jsou (alespoň v ryze teoretické rovině) unikátní i monetární vlastnost zlatého standardu. Za platnosti Humova mechanismu měl zlatý standard zajišťovat automatické vyrovnávání platební bilance, minimalizovat kurzové riziko a omezovat expanzivní proinflační politiku. Zlatý standard však také, jako relikt doznívajícího merkantilismu, umožňoval zúčastněným zemím deklarovat ekonomickou a politickou moc i sílu. „Velká válka“ donutila bojující země odpojit své měny od zlata. Krátce po jejím konci však začali minstři financí hledat cestu k obnovení měnového systému, který evokoval vzpomínky na růst, blahobyt a svobodu viktoriánské éry. Důsledky nadhodnocené libry a podhodnoceného franku jsou dnes dobře známé. Právě v těchto nerovnováhách však můžeme spatřovat latentní spoušť devalvační spirály, jejímuž novému roztočení chtěl nový měnový řád zabránit.

První světová válka však nepředeslala pouze konec zlatého standardu, ale především změnila uspořádání geopolitické šachovnice prakticky až do dnešních dob. Velkou Británii začaly na pozici světové mocnosti číslo jedna nahrazovat Spojené státy americké. Tuto výměnu jen potvrdily události 2. světové války, kdy se Spojené státy staly největším světovým věřitelem. A právě zde, nikoli v čítankové „snaze o vytvoření stabilního měnového systému“, je třeba hledat příčinu svolání Bretto-woodské konference.

Keynes kontra White

Benn Steil ve své knize The Battle of Bretton Woods popisuje bretton-woodskou konferenci jako vyústění dlouhého jednání mezi Velkou Británii a Spojenými státy. Jako ideovou bitvu mezi Keynesem a Whitem. Jako souboj mezi světoznámým charismatickým ekonomem, který ekonomii nikdy formálně nevystudoval, a subalterním ministerským úředníkem s doktorátem z nejlepší ekonomické univerzity. Pokud by střet mezi Whiteovým a Keynesovým plánem probíhal na ryze akademické konferenci, Keynesův plán by byl bezpochyby velkým favoritem. Whiteův plán byl však podložen ¾ všech deklarovaných zásob světového zlata v americkém vlastnictví, zatímco Keynesův plán se mohl opírat jen o zašlou slávu britského impéria, které se topilo v dluzích. O výsledku bretton-woodské konference proto bylo ve skutečnosti rozhodnuto tři roky před jejím zahájením. Poté, co se prezident Roosevelt zasadil o přijetí zákona o půjčce a pronájmu[1], který válečná Británie zoufale potřebovala. 

Sám Keynes začal tvořit svůj (keynesovsky velkorysý a rozsáhlý) plán s předstihem, na podzim roku 1941. Nicméně už v roce 1923 si začal pohrávat s myšlenkou vytvoření Mezinárodní clearingové banky a nadnárodní neutrální zúčtovací jednotky (respektive měny) bancor, která by vyrovnávala problémy platební bilance. White rozpracoval pro ministra financí Henryho Morgenthaua[2] svůj „ekonomický New Deal“ jen pár měsíců po Keynesovi. Během vzájemných setkání Keynese a Whitea, respektive britské a americké delegace, bylo dlouho před samotnými přípravnými jednáními zřejmé, že „nový mezinárodní ekonomický systém“ bude hrou se dvěma herci a 42 statisty. Sám Keynes napsal v roce 1942 Harrodovi:

„Je otázkou, zda je možné předložit zbytku světa něco, co vypadá jako anglo-americký blok. Je-li někdo nepopulárnější než my, jsou to Spojené státy. Je-li někdo nepopulárnější než Spojené státy, je to Rusko. A je-li někdo nepopulárnější než Rusko, jsme to my.“ 

A skutečně právě Sovětský svaz měl mezi ostatními 42 delegacemi výsadní postavení. Roli SSSR předurčil nejen jeho strategický význam ve válce a velké potenciální zásoby zlata, ale především velmi vřelý vztah, který White k Sovětskému svazu choval. White byl fascinován socialistickou plánovanou ekonomikou. Obdobně jako mladý Paul Samuelson věřil, že socialistická cesta skutečně funguje a že je jen otázkou času, kdy bude plán implementován
i v ostatních státech[3].

Bretton-woodský D-Day

Na bretton-woodská jednání nebyly pozvány mocnosti Osy a neutrální státy, z Evropy se proto účastnilo pouze 11 delegací – belgická, československá, francouzská, řecká, islandská, lucemburská, nizozemská, norská, polská, britská a jugoslávská. Pro delegace okupovaných států byla účast na konferenci jistě potvrzením jejich legitimity. Jejich skutečný vliv na jednání však byl marginální. Roli neanglosaských delegátů vystihuje Whiteův přezíravý komentář k účasti Kuby na předkonferenčních jednáních: „Kubánští delegáti by měli být jen tichými členy, jejichž hlavní funkcí bude přinést s sebou doutníčky.“

White ve snaze realizovat svůj plán s co nejméně ústupky řídil konferenci téměř jako konkláve kardinálů v Sixtinské kapli[4]: jednotlivé verze dokumentu dostávali delegáti k nahlédnutí jen na krátkou chvíli, nesměli si pořizovat opisy ani psát vlastní zápisky z jednání. Není divu, že delegáti podle Steila často netušili, o čem hlasují či o čem se jedná a „probouzeli se, pouze pokud se jednalo o rozdělení kvót“. Dezorientován byl dokonce i sám Morgenthau, který si trpce stěžoval, že je spravován pouze o nedostatku ručníků, ale jinak vůbec netuší, o čem se má jednat. V posledních dnech konference použil White i klasické diplomatické zbraně – časové tísně –  a to zejména proti britské delegaci. Lord Keynes (předseda výboru pro vytvoření Světové banky) si dokonce nebyl jistý, co vlastně podepsal:

 „Všechno, co jsme viděli, byl řádek, kam jsme se měli podepsat. Jedinou omluvou pro nás bylo vědomí, že naši hostitelé domluvili, aby nás vyhodili z hotelu bez smíru, zpovědi
a pomazání[5] během několika hodin.“

České stopy

Přes zmíněnou sekundární roli neanglosaských delegací má význam připomenout si osudy československých jednání. Členy československé delegace byli přední čeští a slovenští ekonomové, jejichž jména v naší poúnorové historii upadla vesměs v zapomnění. V letech 1939 – 1948 všichni protagonisté emigrovali, v poválečných letech pak dosáhli výrazného uznání na zahraničních univerzitách a v orgánech Mezinárodního měnového fondu.

Předseda delegace exilový ministr financí Ladislav Karel Feierabend byl dokonce (spolu s předsedou čínské delegace) vybrán, aby odpověděl na vzkaz prezidenta Roosevelta účastníkům konference:

„Vzdor našemu žalostnému současnému ekonomickému stavu, přišli jsme na tuto konference, nikoli abychom dostali „almužnu“ nebo aby nám šťastnější země dělaly Santa Clause. Přicházíme spíše jako pracovití sousedé, jejichž domy byly vypáleny žháři, abychom hledali způsob, jak je znovu postavit, aniž bychom narušili práva těch šťastnějších, jejichž budovy zůstaly nedotčeny… Existence Mezinárodní banky pro obnovu a Mezinárodního stabilizačního fondu nám náš úkol ulehčí.[6]“

Místopředsedou československé delegace se stal předseda měnového odboru ministerstva financí Jan Viktor Mládek, který Československo zastupoval od roku 1943 v přípravném výboru. Mládek, absolvent Masarykovy univerzity a Keynesův žák, byl ihned v roce 1946 jmenován prvním československým guvernérem Mezinárodního měnového fondu. Po roce 1948 odešel do Spojených států, kde dalších bezmála třicet let pracoval ve vedoucích funkcích IMF.

Na přípravném výboru se spolu s Mládkem podílel také slovenský profesor Antonín Basch, který po nacistické okupaci Československa emigroval do Spojených států, kde působil na univerzitě v Chicagu. Publikoval řadu významných monografií a článků, na publikaci The Danube Basin and the German Economic Sphere patrně odkazuje i Friedrich August von Hayek v Cestě do Otroctví[7].

Akademického uznání dosáhl po emigraci i čtvrtý člen delegace slovenský profesor Ervín Hexner[8]. Hexner působil ve vedení IMF v letech 1946-1958, obdobně jako Basch recenzoval například Misesovu knihu Omnipotent Government[9].

Poslední československý zástupce v Bretton Woods Josef Hanč byl v roce 1946 jmenován alternátem guvernéra Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj Aloise Krále. Technickým poradcem československé delegace se stal Ernst Šturc, později též vysoký úředník IMF, jehož jméno od roku 1983 nese uznávaná Ernst Sturc Memorial Lecture[10].

Dohody o Mezinárodním měnovém fondu (IMF) a o Mezinárodní bance pro obnovu a rozvoj (IBRD) byly schváleny na 16. schůzi Prozatímního národního shromáždění. Československo tak patřilo mezi 29 zemí (z původních 44), které podepsaly Články dohody. Země však byla v roce 1954 z bretton-woodských organizací vyloučena[11], k Dohodě znovu přistoupila až 20. 9. 1990.

Zmínili jsme, že pro národní delegace bylo klíčové především rozdělení kvót. Vyjednávání o velikosti podílů bylo hrou s nulovým součtem – navýšení podílu jednoho státu vedlo při fixně dané hodnotě celkových prostředků ke snížení podílu států ostatních. Československá vláda považovala za velký úspěch delegace zabezpečení devátého největšího podílu. Musíme ovšem dodat, že vyjednávání v Bretton Woods obdobně jako dnes jednání o rozpočtu EU oficiálně „neznalo poražených“. Většina delegací po návratu do svých zemí proklamovala vyjednání úspěšných a pro svoji zemi výhodných podmínek.

Konverze lorda Keynese

Okamžitě po ukončení konference bylo zřejmé, že se Whiteovi nakonec skutečně podařilo vytvořit text dohod dokonale nesrozumitelný i pro samotné delegáty[12]. Ministerstvo financí proto najalo reklamní agenturu, která měla vytvořit jednoduché propagační materiály pochopitelné i pro laické Američany. V dubnu roku 1945 Paul A. Samuelson ve svém článku Bretton Woods připouští, že „operacím Banky a Fondu není pro laika snadné porozumět,… proto mu nezbývá než věřit.“ Vzápětí však v souladu s americkou politikou rezolutně dodává, že „neschválení Dohod by odsoudilo ekonomiky ke kontrole deviz, k bilateralismu a autarkii“.

Bretton-woodský systém, stejně jako zlatý nebo bimetalový standard, je dnes minulostí. Stiglitzovy či Sorosovy snahy o jeho vzkříšení naráží na nezájem mocných hráčů současnosti. V srpnu roku 1971 zavřel prezident Nixon zlaté okno a bretton-woodský systém se zhroutil. Jako odkaz zůstaly dvě zbytnělé bretton-woodské instituce – Mezinárodní měnový fond a Skupina světové banky. Druhá jmenovaná zastřešuje pět institucí. Není cílem tohoto textu zabývat se jejich současnou agendou, nicméně je jistě smysluplné uvést alespoň impozantní seznam jejich akronymů[13]: IBRD (1944), IFC (1956), IDA (1960), ISCID (1966) a MIGA (1988).

Bretton Woods však přesto jistým způsobem změnil světovou ekonomiku: protože britská delegace nedokázala obhájit Londýn jako sídlo alespoň jedné z dvou bretton-woodských institucí, staly se Spojené státy skutečnou (a korunovanou) velmocí. Bretton-woodské instituce také pravidelně intervenují v dobách recesí a vyvolávají tak znovu a znovu neutuchající diskuse o tom, zda IMF přispívá k řešení nebo naopak prohloubení ekonomických krizí. Když dnes čteme Morgenthaův závěrečný projev z posledního dne konference, nemůžeme si nepovšimnout jeho podobnosti s dalšími regulačními snahami – ať už se jedná o jednotlivé verze Basilejské dohody či o bankovní unii. I tyto regulace se zaštiťují snahou „vyhnat lichváře z chrámu mezinárodních financí[14]“. 

Po Bretton-woodu zůstali poražení vítězové – White a Morgenthau si nedokázali připustit, že Spojené státy mohou jednou bojovat s dvojitým deficitem a že jejich schodek platební bilance bude největší na světě. Bretton-woodský systém byl konstruován pro potřeby silné a úspěšné země, ale ve chvíli, kdy její síla začala slábnout, přispěl k jejímu prudkému zakolísání. John Maynard Keynes, ten, který se mezi válkami pokusil vymazat neviditelnou ruku z ekonomického myšlení, píše v roce 1946 v Economic Journal slova, která by postkeynesiánci bezpochyby považovali za kacířská:

„Přistihl jsem se, nikoli poprvé, jak připomínám současným ekonomům, že klasické učení ztělesňovalo některé trvalé pravdy velkého významu, které jsme dnes náchylní přehlížet, protože je spojuje s doktrínami, jež nyní nemůžeme bez větších výhrad akceptovat. Existují spodní proudy, můžeme je nazvat přírodní síly či dokonce neviditelná ruka, které směřují k rovnováze.“

V článku Platební bilance Spojených států Keynes bezpochyby vyjádřil zklamání nad tím, co je dnes chápáno jako keynesiánská politika. Mohlo by se zdát, že Keynes nedlouho před smrtí konvertoval zpět ke klasické ekonomii. Stejně dobře se však mohlo jednat jen o hořkost autora Keynesova plánu, který byl plánem Whiteovým poražen. Měl snad pravdu Henry Hazlitt, když říkal, že Obecná teorie byla zamýšlena možná jen jako jeden velký čtyřsetstránkový vtip a Keynes byl pak vyděšen tím, že se našli následovníci, kteří ho vzali doslova? Nebo se Keynes stal jen rukojmím keynesiánství, které nevzniklo z potřeb ekonomické teorie, ale z potřeby nezodpovědné fiskální politiky? Je pravděpodobné, že by Keynes nikdy nedosáhl takového věhlasu, kdyby jeho sláva nebyla vydatně podporována vládami, které svoji uvolněnou fiskální politiku potřebovaly zaštítit vědeckou autoritou. Je pravděpodobné, že kdyby Keynes neexistoval, musely by si ho vymyslet.

Kvůli předčasné smrti obou soků onoho horkého léta 1944 nevíme, jak by se IBRD a IMF formovaly pod vedením Whitea a za kritické palby Keynese. Je však nesporné, že Bretton Woods byl sice Slavkov pro keynesiánství, ale také Waterloo pro Johna Maynarda Keynese.

Literatura

Hayek, von Friedrich A.: The Road to Serfdom, 2007 [1944]

Hazlitt, Henry: The Failure of the ‚New Economics‘: An Analysis of the Keynesian Fallacies, 1959 [český překlad dostupný na www.mises.cz]

Horsefield, Keith J.: The International Monetary Fund 1945 – 1965, Twenty Years of International Monetary Cooperation, vol. 1, 1969

International Monetary Fund and International Bank for Reconstruction and Development: Inaugural Meeting of Boards of Governors, 1946

Keynes, John Maynard: The Ballance of Payments of the United States, The Economic Journal, vol. 56, no. 222, June 1946

Klausová, Livia: Problémy měnových rezerv v soudobém kapitalismu – vznik a význam SDR, Politická ekonomie, 9/1979

Klaus, Václav: Příliš mnoho nesmyslů o Mezinárodním měnovém fondu, 25. 8. 2000

Neumann: Projev na 16. schůzi Prozatímní NS RČS, 18. 12. 1945,
zdroj: https://www.psp.cz/eknih/1945pns/stenprot/016schuz/s016002.htm

Proceedings and Documents of The United Nations Monetary and Financial Conference, Bretton Woods, New Hampshire, July 1-22, 1944, vol. 1

Proceedings and Documents of The United Nations Monetary and Financial Conference, Bretton Woods, New Hampshire, July 1-22, 1944, vol. 2

Samuelson, A. Paul: Bretton Woods, 9. 4. 1945

Steil, Benn: The Battle of Bretton Woods – John Maynard Keynes, Harry Dexter White and the Making of a New World Order, 2013

The New York Times: Jan Mladek, 77, Dies; Served Monetary Fund, 10. 8. 1989

Vencovský, František a Karel Půlpán: Dějiny měnových teorií na českém území, 2005