Joseph E. Stiglitz: Euro – Společná měna jako hrozba pro budoucnost Evropy

Joseph Stiglitz se ve své přednášce při příležitosti udělení Nobelovy ceny za ekonomii pro rok 2001 razantně vymezil proti klasické ekonomii založené na omezené roli vlády a na trzích fungujících bez vládních zásahů. Neviditelnou ruku trhu, poznamenal, nevidíme, buď proto, že „zkrátka neexistuje“, nebo proto, že je „přinejmenším ochromená“ (Stiglitz 2001). V základní dichotomii volný trh versus státní intervence stojí Stiglitz jako výrazný kritik neoliberalismu zcela na straně státních zásahů.

Tento pohled udává základní tón také jeho zatím poslední knihy Euro ­– Společná měna jako hrozba pro budoucnost Evropy. Monografie proto nepojednává o vzniku a vývoji eura, o nastavení měnové unie či o měnové integraci během Velké recese, ale především „o ekonomii a ekonomických ideologiích a jejich vztahu k politice“ (str. 34). Ideologií, proti které se vymezuje, je pak pro Stiglitze právě „neochvějná víra v trh“ (str. 36), tedy neoliberalismus resp. tržní fundamentalismus (oba termíny používá prakticky jako synonyma). Samotná společná evropská měna mu jako americkému ekonomovi pouze poskytuje akademickou příležitost vymezovat se proti jednotlivým aspektům neoliberalismu na konkrétním, navíc značně dramatickém, evropském případu.

Kniha je členěna do čtyř částí. První část (Evropa v krizi) popisuje teoretická očekávání od společné měny a základní argumenty pro její zavedení, ve třetí kapitole pak udává stručný přehled vývoje základních ekonomických ukazatelů eurozóny ve srovnání s vývojem především americké ekonomiky. Ve druhé části (Chybná koncepce od počátku) vysvětluje podmínky, za kterých by euro mohlo fungovat. Zdůrazňuje, že navzdory očekávání či spíše přání zakladatelů měnové unie euro nevedlo ke stále hlubší integraci, nýbrž právě naopak přispělo k četným divergencím. Poslední kapitolu druhé části pak věnuje kritice měnové politiky Evropské centrální banky. Část třetí (Nekoncepční hospodářská politika) kritizuje krizové programy, které navrhla tzv. Trojka (Evropská centrální banka, Evropská komise a Mezinárodní měnový fond) během řecké hospodářské krize. V závěrečném čtvrtém oddíle (Jak dál?) nastiňuje tři možné cesty pro řešení problémů eurozóny. První (a podle Stiglitze nejvhodnější) cestou je realizace jeho návrhu sedmi strukturálních reforem eurozóny. Druhou možnost spatřuje v „přátelském rozvodu“, který ilustruje na vystoupení Řecka popřípadě Německa z měnové unie. Konečně třetí možností je jeho koncept tzv. flexibilního eura.

Stiglitz v celé monografii opakovaně zdůrazňuje, že euro není projekt ekonomický. Připomíná, že „začalo jako projekt politický a jako u každého politického projektu je politika na prvním místě“ (str. 34) a že tedy „bylo vždy prostředkem k určitému cíli, nikoli samotným cílem“ (str. 54). Euro je prý zkrátka jako nepovedené manželství, u něhož není zřejmé, zda je vůbec hodno záchrany (str. 51). Evropští politici si proto musejí vybrat, zda chtějí „více Evropy“, nebo naopak „méně Evropy“ (str. 37).

Tři základní argumenty pro existenci eura navzdory jeho nedokonalostem Stiglitz postupně vyvrací. „Význam sjednocené Evropy na světové scéně“ podle něj není dosažitelný hlubší měnovou integracím nýbrž jen prostřednictvím konsensu mezi členským stát Unie. Na rozdíl od přetrvávajícího přesvědčení podle Stiglitze neexistuje důkaz, že by používání společné měny snížilo pravděpodobnost konfliktů. Nevidí tedy vazbu mezi hlubší měnovou integrací a dosažením míru. Nakonec rozporuje
i argument, že euro pomůže k vytvoření evropské integrity. Ekonomická argumentace ve prospěch jednotné měny podle něj není přesvědčivá, neboť úspory v transakčních nákladech nejsou tak významné, aby zastínily náklady krizí (str. 69).

Velká recese po roce 2008 podle Stiglitze odstartovala „ztracené čtvrtstoletí“, tedy stagnaci evropských ekonomik. Eurozóny zůstane slabší, než kdyby krize nepřišla nebo než kdyby byla lépe řešena (str. 79). Vnějším pozorovatelným důvodem je slabý ekonomický růst eurozóny (nap. ve srovnání s USA). Stiglitz připomíná, že od roku 1999, kdy eurozóna vznikla, se její celkový růst nezvyšuje, že je stále pod růstovým trendem hrubého domácího produktu před vytvořením eura a že se tento rozdíl dokonce dále zvyšuje. Ve struktuře samotných ekonomik členských států eurozóny přitom prý nenalezneme nic, co by růstu bránilo.

V duchu Mundellovy teorie optimální měnové oblasti Stiglitz vysvětluje, které přizpůsobovací mechanismy umožňují fungování měnové oblasti ve Spojených státech. Na rozdíl od USA nesplňuje eurozóna podmínku migrace, neboť neexistuje jeden společný jazyk, jedno společné sociální zabezpečení, jedno společné zdravotní pojištění. Zatímco exodus obyvatel z jednoho amerického státu do jiného výrazné problémy nevyvolá, vylidnění Řecka po odchodu nezaměstnaných Řeků za prací do severních a západních evropských států již problémem je. Na rozdíl od USA také eurozóna nemá společný rozpočet, krizí zasažený stát tak nemůže očekávat finanční podporu od centra. Výhodou dolaru oproti euru je podle Stiglitze také existence Federální společnosti pro pojištění vkladů i samotný americký bankovní systém. Bez společného pojištění vkladů a sdílení dluhů prý nemůže fungovat volný pohyb pracovní síly ani kapitálu. Stiglitz tak paradoxně navrhuje přiblížení eurozóny americkému systému, tedy systému, ve kterém poslední ekonomická krize vznikla. Podle některých studií ostatně ani Spojené státy nejsou optimální měnovou oblastí (např. Kouparitsas 2001).

Hlavním viníkem selhávání eurozóny je v souladu se Stiglitzovým neokeynesiánským přesvědčením neoliberalismus. Tržní fundamentalisté podle něj věří, že „když vláda zajistí stabilní a nízkou inflaci, trh zařídí všeobecný růst a prosperitu.“ (str. 36) Tato myšlenka se podle něj dávno přežila, ale právě v Německu coby vůdčí ekonomice evropské integrace prý přetrvala i do krize. Neoliberalismus je navíc údajně nejsilnější na ministerstvech financí a v centrálních bankách, nejslabší na ministerstvech práce a školství (str. 49), takže zakladatele eura „svedl na scestí“ (str. 102). Považuje jej jen za jakési moderní náboženství, neboť trh sám „nezaručí plnou zaměstnanost, ani finanční či ekonomickou stabilitu“ (str. 100). Při budování jednotné měnové oblasti je přitom, jak dodává, důležitá právě plná zaměstnanost ve všech členských zemích, makroekonomická rovnováha a zajištění obchodní rovnováhy.

Stiglitzova kritika neoliberalismu je proslulá, nic však nemění na tom, že neoliberalismus jako jednotný ekonomický směr, škola či způsob myšlení neexistuje. Neoliberalismus je pouhou nálepkou, kterou levice označuje thatcherovskou či reagonovskou hospodářskou politiku (např. Auerbach 2006). Obdobně jako ostatní kritici volného trhu a laissez-faire i Stiglitz klade trhu (v jeho slovníku „neolibearlismu“) za vinu selhání, která jsou ve skutečnosti selháními vlád a důsledkem státních zásahů. Právě vlády však mají v ekonomice hrát významnější roli (str. 48).   

Několikrát opakovaný výrok „viníkem je oběť“ naznačuje, že kromě osy „trh – státní zásahy“ sleduje monografie také osu „Německo – Řecko“. Zatímco bývalého řeckého ministra financí Janise Varoufakise autor chválí coby vynikajícího ekonoma, koncept „švábské hospodyně“ Angely Merkelové podrobuje silné kritice. Německý relativní úspěch v rámci eurozóny totiž hodnotí jako neúspěch: průměrné tempo 0,8 % p. a. by bylo „za normálních okolností téměř katastrofa“ (str. 39), pokud by německá ekonomika měla být známkována na základě svých absolutních výsledků, hodnotil by ji známkou „čtyři minus“ (str. 91). Německý růst je přitom založen na obchodních přebytcích, jichž ostatní státy dosahovat nemohou: pokud je obchodní bilance eurozóny jako celku vyrovnaná, pak obchodní přebytky Německa musejí znamenat obchodní deficity jiných ekonomik. Přebytky vnímá v duchu keynesiánského učení jako ještě větší problém než schodky, protože přispívají k deficitu globální poptávky. Z globální sekulární stagnace po Velké recesi tak viní právě německý přebytek se Španělskem nebo Irskem, který v důsledku vedl k další divergenci evropských států. Trhy (které přece podle Stiglitze selhávají) po vzniku eurozóny (a po eliminaci kurzového rizika) podcenily riziko spojené se státním dluhem. Nízké úrokové sazby tak pomohly nafouknout nemovitostní bublinu – např. jen ve Španělsku se postavilo více domů než v Německu, Francii a Irsku dohromady (str. 123).

Pokud by neexistovalo euro, mohlo by Řeckou jednoduše devalvovat svou drachmu, tím podpořit exporty, omezit importy a v důsledku zvýšit ekonomický růst. V měnové unii mohlo jít Řecko pouze cestou vnitřní devalvace, tedy stlačování mezd a platů. Stiglitz ovšem podotýká, že konkurenceschopnost jižního křídla eurozóny mohla být zajištěna oslabením eura díky růstu německých mezd a cen (str. 44). Německo však mzdy nejen nezvyšovalo, ale dokonce „uzákonilo opatření na snížení mezd“ (str. 63). Toto silné tvrzení však Stiglitz ničím nedokládá – a konkrétní legislativní norma, kterou by bylo snížení mezd uzákoněno, nám známa není. Údajná kompetitivní devalvace formou snižování mezd je však podle něj jen jinou formou politiky ožebračování sousedů (str. 116).

Příznačná je Stiglitzova kritika Trojky. Již jako hlavní ekonom Světové banky proslul kritikou bretton-woodských institucí. Kritizoval a dodnes kritizuje protikrizové balíčky Mezinárodního měnového fondu během východoasijské krize i nové protikrizové balíčky pro Řecko. Zdůrazňuje, že MMF tyto  požadavky „vydává za návrhy“, ačkoli Řecko ve skutečnosti nemá jinou možnost než je přijmout (str. 177). Balíčky Trojky podle něj Řecku nepomáhají, jedná se jen o mechanismy, které mají zajistit, aby dlužníci zaplatili a věřitelé dostali své peníze zpět (str. 181). Paralelu mezi řeckou a východoasijskou krizí nachází i v tom, že Řecko nemá kontrolu nad rotačkami, které „tisknou“ měnu, v níž se zadlužuje. Podobně jako se v roce 1997 rozvojové země zadlužovaly v dolarech, Řecko dnes dluží v eurech. Ve chvíli, kdy přestalo být schopno dostát svým závazkům, staly se úřady eurozóny „vymahačskými agenturami věřitelských států“ a Řecko začalo ztrácet suverenitu (str. 125).

Na řadě příkladů ukazuje, že Trojka během recese upřednostňovala partikulární zájmy západních ekonomik (a jejich vybraných podniků) před zájmy Řecka. Řešila se tak například definice čerstvé mléko, správná hmotnost bochníku chleba, parametry provozování lékárny a další body na první pohled podružné agendy, která však některým skupinám usnadňovala vstup na řecký trh. Reformy pomohly především zahraničí, neboť zvýšily zisky nadnárodních korporací (str. 212). Podobně
i nařízená privatizace podle Stiglitze vyhovovala regionálním německým vládám (str. 190).

Kromě Trojky je předmětem Stiglitzovy kritiky i Evropská centrální banka a monetární politika obecně. Kritizuje strukturální nedostatky ECB, její mandát (boj proti inflaci) i neefektivní alokaci zdrojů v tržní ekonomice. Za příčinu problémů označuje poměrně novátorským způsobem nikoli nedostatečnou nezávislost centrální bank na vládě, ale právě naopak jejich „příliš vysoký stupeň nezávislosti“ (str. 158) i propojení centrálních bankéřů s finančním sektorem, do kterého se i dále vracejí (str. 159). V souladu se svou kritikou neoliberalismu nesouhlasí s tradičním argumentem pro nezávislost, podle kterého je nezávislost nezbytná pro boj s inflací. Protiinflační monetární politika je prý projevem nedůvěry v demokracii, neboť boj s inflací prostřednictvím monetární politiky je čistě technokratická záležitost (str. 162). Inflace totiž podle Stiglitzova učení není hlavním ekonomickým problémem (zejména díky levným čínským importům): problémem je pouze růst a zaměstnanost. Navrhuje proto, aby i ECB přejala duální mandát (podobně jako Federální rezervní systém) a začala používat jiné portfolio nástrojů. Jako tradiční kritik Miltona Friedmana nepříliš překvapivě pokračuje kritikou monetarismu, který prý nikdy nebyl skutečnou teorií (str. 166), kritizuje ovšem též inflační cílování, a dokonce i kvantitativní uvolňování.

S nastavením monetární politiky souvisela během krize také nekonvenční politika fiskální. Záchrana bank byla pro vlády především sebezáchovnou operací (str. 193): banky půjčovaly vládám prostřednictvím nákupu státních dluhopisů, vlády se za banky zaručovaly, aby měly přístup na trh za nižší sazby – a ty díky tomu mohly opět půjčovat vládám. Vzhledem k zadluženosti řecké vlády
u německých a francouzských bank se záchranné balíčky přijímaly především na jejich záchranu, ovšem pod heslem „pomoci Řecku“. Nesmyslný je naopak Stiglitzův výrok „Věřitele ze soukromého sektoru litovat nemusíme, za podstoupené riziko dostávají přiměřenou kompenzaci“ (str. 197). Banky v roli věřitelů plní roli finančních zprostředkovatelů, jejich potrestání tak nutně dopadne především na řadové drobné střadatele. Stiglitz ve svém nepřátelství vůči obchodním bankám a bankéřům tak zcela ignoruje zájmy domácností.    

Problém spatřuje též ve třech typech divergence. První divergenci identifikuj v souvislosti s pohybem pracovní síly. Správně upozorňuje, že racionální jednotlivec se rozhoduje na základě mzdy po zdanění, která ovšem nezávisí pouze na mezní produktivitě, ale také na daňovém systému. Při homogenní mezní produktivitě bychom proto měli pozorovat migrační toky (především kvalifikovaných pracovníků) z vysoce zadlužených zemí do zemí méně zadlužených. Důsledkem takové emigrace je pak nárůst daňového břemena pro ty, kdo v zadlužené zemi zůstali (str. 140). Řešením dle Stiglitze je zavedení velmi kontroverzního instrumentu: eurobondů coby společného závazku, který by zemím zasaženým krizí umožnil snížit náklady na dluhovou službu a tedy i snížit daně. Expanzivní fiskální politiku by zároveň zvýšila jejich příjmy a znovu obnovila růst. Tento koncept je ryze keynesiánský (v duchu multiplikátoru vyrovnaného rozpočtu), zároveň je i silně kontroverzní vzhledem k rizikům morálního hazardu a informační asymetrie, které se k potenciálním eurobondům váží.  Další divergencí je podle Stiglize divergence veřejných investic, kdy bohaté země mohou investovat např. do infastruktury více než země chudé. Řešení vidí v další podpoře rozvojových bank. Třetí je pak divergence technologická, jejíž kořeny vidí v selhávání trhů. Předcházet jí chce zejména průmyslovou politikou (a tedy stále vyšší mírou státních zásahů do ekonomiky).

V rámci svých fiskálních opatření Stiglitz dále navrhuje zavedení uhlíkové daně, neboť změny klimatu jsou podle něj nejvážnějším tržním selháním dneška, a také daně z luxusu, která by prý postihla zejména dovozy (str. 188). Tato daň je tak skrytou a Stiglitzem nepřiznanou obdobou cel, a tedy pokračováním obchodní války (kterou v knize sám kritizuje) jinými prostředky.

Těžiště Stiglitzovy monografie lze shrnout v sedmi bodech jeho strukturální reformy. Pod heslem „více Evropy“ ordinuje nemocné eurozóně bankovní unii, eurobondy a společný rámec stability (tedy automatické stabilizátory na celoevropské úrovni, nová rozpočtová pravidla či stabilizační fond solidarity). Požaduje dále konvergenční politiku, pod kterou si představuje „boj proti přebytkům běžného účtu“ a expanzivní mzdová a fiskální politika v přebytkových zemích (ty by měly zvyšovat mzdu a posilovat práva zaměstnanců v kolektivních vyjednáváních). Makroekonomické podporu plné zaměstnanosti a růstu chce dosáhnout především prostřednictvím změny mandátu ECB a podporou environmentálních investic zajišťujících ekologicky udržitelný růst. Posledním bodem jeho programu je také závazek společné prosperity, pod kterým rozumí „boj proti závodům v deregulaci“, neboli politickou integraci prostřednictvím daňového systému (str. 228).

Ze třech alternativ nastíněných v závěru knihy (strukturální reforma, přátelský „rozvod“ a flexibilní euro) je zřejmé, že právě strukturální reformu považuje Stiglitz za jedinou správnou cestu. Ostatní dvě strategie vysvětluje jen velmi povrchně a do značné míry jednostranně.

Stiglitzova monografie je pozoruhodnou směsicí kvalitních ekonomických a politicko-ekonomických postřehů odrážejících autorovy zkušenosti, a především osobní důkladnou znalost zákulisí krizových her a hráčů, s jeho značně jednostrannou kritikou volného trhu a souboru ekonomických zásad, které souhrnně zaštiťuje hanlivým označením „neoliberalismus“. Právě tato nevyváženost a ideologická předpojatost jinak kvalitní monografii poškozuje. S jeho silným závěrem, že euro je pouze sedmnáctiletý, špatně navržený experiment, který ohrožuje budoucnost Evropy, lze beze zbytku souhlasit. S jeho nepřátelskými výpady proti trhu a tržní ekonomice se však můžeme ztotožnit jen stěží.

AUERBACH, Nancy, N. 2006. The meanings of neoliberalism. In ROY, Ravi, K., DENZAU, Arthur, T.
a WILLETT, Thomas, D. Neoliberalism: National and Regional Experiments with Global Ideas. Routledge. 

KOUPARITSAS, Michael, A. 2001. Is the Untied States an optimum currency area? An empirical analysis of regional business cycles. Federal Reserve Bank of Chicago, Working paper No. 2001-22.