Kolokvium "Svoboda kultu a kultury v konfrontaci a dialogu" (MSKA)

Děkuji vám za pozvání na dnešní kolokvium. Přicházím, se značnou pokorou, jako laik, který je snad poučitelný, nikoli však poučený a jen stěží si může nárokovat právo právě vás poučovat. Přesto se pokusím k diskusi o svobodě kultury a svobodě kritiky přispět pohledem ekonomickým. 

Ekonomie je ve své historické podstatě morální vědou, neboť je vědou založenou na hodnotách[1] a na preferencích člověka. Neviditelnou ruku trhu nevidíme poprvé ve Smithově Bohatství národů, nýbrž v jeho Teorii mravních sentimentů[2]. Smith nebyl v Glasgow profesorem ekonomie, nýbrž profesorem morální filosofie.

Síla ekonomie však spočívá především v její metodě. V tomto příspěvku se proto budeme zabývat pozitivními ekonomickými soudy, nikoli normativní ekonomii. Nebudeme se pokoušet dovodit, zda je správné, aby umění bylo financováno z veřejných rozpočtů, zda by provedení uměleckých děl mělo podléhat schvalování, či zda by dokonce umělecká díla odporující našim hodnotám a tradicím měla být považována za umění. Nebudu vymezovat, co je a co není umění, ani co je a co není účelem a smyslem umění. Tyto otázky doposud nedokázala uspokojivě a s konečnou platností zodpovědět filosofie, bylo by příliš namyšlené předpokládat, že to dokáže ekonomie.

Ekonomie naopak dokáže odpovědět na otázku, zda je umění veřejným statkem a zda tedy jako takové má být financováno z veřejných rozpočtů. Stát nemá žádné své vlastní peníze. Stát má pouze a výlučně peníze svých daňových poplatníků, kteří o rozdělování daňových výnosů rozhodují (nepřímo) ve volbách. Právě proto je nutné přesně vymezit kritéria, kdy a jak může stát jako řádný hospodář naše peníze používat.   

Z hlediska současného ekonomického hlavního proudu (vůči kterému však lze chovat značné výhrady) mohou a mají být veřejně financovány tzv. veřejné statky. Ekonomie nám tedy značně usnadňuje život. Nemusíme řešit, zda je to či ono umělecké dílo krásné, pravdivé, dobré či mravní, nemusíme odpovídat na otázky, které zřejmě nedokážeme zodpovědět bez vzájemné shody na souboru hodnot. Stačí nám rozhodnout, zda umění je nebo není veřejným statkem, tedy zda vykazuje znaky nerivality a nevylučitelnosti ze spotřeby, nebo, jednoduše řečeno, zda na umění mohou parazitovat černí pasažéři odmítající za umění platit, ale toužící si umění užívat.

Je tedy umění veřejným statkem v ekonomickém slova smyslu? Nápad, myšlenka, motiv jednou zaznamenaný v notové partituře, rukopisu knihy či scénáři veřejným statkem být může. Jednou zachycená melodie je nerivalitní, neboť naše vzpomínka na ni nijak neomezuje spotřebu nikoho dalšího. Je také nevylučitelná ze spotřeby. Astronom Josip Kleczek vzpomínal, že během svého uvěznění za protinacistický odboj měl okno cely orientované přímo na popraviště. Zdravý rozum si prý dokázal zachovat jen díky Beethovenovým symfoniím, které si po celou dobu poprav v duchu přehrával. V tom mu nemohli zabránit ani jeho věznitelé.

Naše diskuse se však netýká prvotního uměleckého nápadu, nýbrž jeho interpretace. Řešíme tedy zcela jiné umění. Umění, které je již napsané, které samo o sobě existuje, a má být pouze znovu oživeno pro konkrétní publikum. Toto umění ovšem rivalitní a vylučitelné je. Pokud si koupím vstupenku do divadla, nemůže již na mém místě sedět zároveň se mnou nikdo další. Pokud si vstupenku nekoupím, jednoduše hru neuvidím. Takto chápané umění v užším (interpretačním) smyslu není ohrožováno černým pasažérstvím. Náklady na jeho provozováni mohou být plně pokryty, pokud se najde dostatek zájemců. Pokud si za představení již existující hry nikdo nezaplatí, nebude provedeno, stejně jako nebude upečen dort, který si nikdo neobjednal a nezaplatil.

Proti této zcela logické a každodenní praxi odpovídající zkušenosti je však triumfálně vynášena teze: „Umění by bez veřejné podpory nevzniklo“. To je ovšem závažný argument. Pro větší srozumitelnost jej můžeme převést do jiného prostředí. Uvažujme chemika, který by dokázal vyvinout látku X, ale nemá k dispozici počáteční kapitál. Jediné, co o látce X předem víme, je, že by mohla být lékem na Alzheimerovu chorobu. Může se však také ukázat, že ve skutečnosti působí jako jed. Existuje zároveň nezanedbatelné riziko, že chemik nevyrobí naprosto nic. Má v takovém případě veřejnou dotaci dostat?

Co vlastně v oné dotaci dostane? Peněžní subvence neznamená nic jiného, než že část společnosti bude nějakou dobu pracovat za něj respektive na něj, aby se nemusel starat o zajištění základních životních potřeb a mohl se plně oddat výzkumu. Bez počátečního kapitálu, ex nihil, nikdy nic nevznikne a vzniknout nemůže: ani produkce, ani služby, ani umění. Má být tento počáteční kapitál poskytován prostřednictvím veřejných financí nebo má být jeho získávání ponecháno na trhu?

Výtka vznášená proti tržnímu principu je nasnadě. Je tržní výsledek morální? Neprodává se snad nejlépe braková literatura, nechodí se spíše na koncerty populární hudby, na vulgární firmy a pokleslé divadelní hry? Neprohrává na trhu kvalita?

Ekonomie nedokáže říci, jestli společnost volí „dobro“ nebo „zlo“, protože se ostatně ani my sami nedokážeme ve svých heterogenních preferencích shodnout, zda je například některý umělecký kus „dobrý“ nebo „špatný“. Dokáže však říci, že tržní síly svým tápáním umí odhalit rovnováhu. Umí najít takovou strukturu poptávky a nabídky, ve které je celospolečenský užitek maximalizován. Ekonomie naopak neumí a nechce soudit, zda jsou užitkové funkce jednotlivých lidí správné a vedou k dobrému. Trh nenese odpovědnost za hodnoty, ke kterým se hlásíme. Tržní síly se příliš neliší od sil fyzikálních – výstřel ze zbraně může zastřelit rozzuřenou útočící šelmu i nevinného člověka. Zákony (státní i mravní) mohou regulovat okolnosti, za kterých smí být střelná zbraň použita. Žádnou normou, směrnicí nebo vyhláškou však nelze porušit či pozměnit fyzikální zákony, které působí na vystřelenou kulku. Žádným psaným zákonem nelze zvrátit zákony trhu.

Umění v užším slova smyslu, o kterém dnes diskutujeme, veřejným statkem není a z hlediska ekonomické teorie jeho financování z veřejných prostředků není odůvodnitelné. Pokud se rozhodneme, že umění přesto bude financováno z veřejných rozpočtů, činíme tak s vědomím, že se bude jednat o veřejně poskytovaný statek.

Veřejně poskytované statky pak již nemají žádné ekonomické ospravedlnění, jsou výsledkem pouhé politické volby a politických preferencí. Jako předmět politického rozhodování však také podléhají principu demokratické kontroly voličem. Volič pak má právo po svých volených zástupcích žádat, aby mu skládali účty, aby dokázali přesvědčivě odůvodnit, proč s jeho penězi naložili právě takovým způsobem.

Kritiku nelze chápat jako volání po cenzuře, jako snahu omezovat uměleckou tvorbu. Vynechejme na chvíli z celé hry politika jako prostředníka mezi umělcem a voličem. Tím celou situaci převedeme na běžný vztah mezi výrobcem a spotřebitelem. Pokud se spotřebitelům zboží nelíbí, nekupují je –
a výrobce bude muset dříve nebo později opustit trh. Je možné, že jeho zboží je kvalitnější, lepší a zdravější než to, co spotřebitelé kupovat chtějí, pokud je
o tom však nedokáže přesvědčit, má smůlu. Volný trh nepotřebuje ani kritiku, ani cenzuru. Kritikem je zákazník, cenzorem zisk klesající do záporných hodnot.

S naší dvoutisíciletou historií víme lépe než kdokoli jiný, že ani zboží nejvyšší jakosti nelze zákazníkům vnutit, pokud o něj nemají zájem, pokud na trhu
o zákazníky soupeříme s konkurenty, kteří prodávají levnější padělky podpořené ovšem masivní marketingovou kampaní.

Nejde nám primárně o zpochybňování či obhajování svobody tvorby. Svoboda tvorby je spojena s odpovědností, kterou autor nese za své dílo. Ani svoboda tvorby tedy není bezbřehá a neomezená, minimálně v konfrontaci s vlastním svědomím autora. Jde o práva a povinnosti občanů, z jejichž peněz je veřejně poskytovaný statek financován.

Daně se postupně vyvinuly z poplatků, kterými se zámožnější sedláci vykupovali z povinnosti roboty. Pokud máme povinnost platit, ale nemáme právo kritizovat, stáváme se jen raby nekritizovatelných kumštýřů. Jsme svobodnými občany, protože platíme daně ze své svobodné vůle na základě společenské smlouvy. Právo rozhodovat o užití daní jsme delegovali na naše volené zástupce. Pokud ti nehájí naše zájmy a naše preference, můžeme ve svobodných volbách zvolit jiné. Máme povinnost platit daně, ale máme také právo posuzovat jejich využití.

Máme právo vyjádřit zklamání, nesouhlas či znechucení právě tak, jako rodič může kritizovat dítě, které utratilo své kapesné nevhodným způsobem. Máme právo požadovat, aby naše daně byly využívány jiným způsobem, který je v souladu s našimi preferencemi a hodnotami.

Neudělení dotace není cenzurou. Dotace není nárokovatelná. Chceme-li se však vyhnout diskusi o omezování svobodné umělecké interpretace, pak je lépe neudělovat dotace vůbec.  

Na začátku jsem svůj přístup omezila na metodu výlučně pozitivní ekonomie. Pokud však sebedokonalejší užitkové funkce nenaplníme konkrétními čísly či – chcete-li – konkrétními hodnotami, jejich praktické užití nemá valného smyslu. Zde na půdě MSKA patrně nebude v otázce hodnot panovat rozpor. Možná se neshodneme na tom, zda je „krásnější“ či „lepší“ devátá symfonie Dvořákova nebo šestá Beethovena, zato se nejspíše dokonale shodneme, na kterou hru bychom v měsíci květnu do divadla nešli.

Ekonomie je Ars et Scientia. Snad i proto je ekonomický pohled na otázku svobody umění a svobody kritiky opodstatněný. Víme také, že smyslem a cílem umění jako scientia je dosahování krásy, dokonalosti a pravdy. Pokud odložíme stranou dnes zde diskutované pohledy práva, filosofie, ekonomie i teologie, stále nám v rukou zůstává jednoduchý etalon, který nesnese relativizace ani zpochybňování: pravda, ke které má a musí umění a věda vést.

Veřejně poskytované statky, které jsou nám za naše vlastní peníze kupovány, máme právo kritizovat. Veřejně poskytované statky, které v prostém testu hodnot neobstojí, máme povinnost kritizovat. Alibisticky mlčet nesmíme.

Hana Lipovská, kolokvium Svoboda kultu a kultury v konfrontaci a dialogu, MSKA v Brně, 9. 5. 2018