Národní investiční plán je seznam údržbářských prací

(Pro Echo 24, Vojtěch Šeliga)

Vnímáte pozitivně, že vláda představila Národní investiční plán?

Je dobře, že se vláda snaží aktivně plánovat tzv. diskreční fiskální politiku pro případ krize, i  že chce evidentně vědět, co bude dlouhodobě dělat. Myšlenka je tedy, sama o sobě, zajímavá. Dokonce si myslím, že se v posledních dvou dekádách jedná o první pokus o podobný zásobník investičních možností. Když si ale člověk ten plán otevře, zjistí, že se nejedná výlučně o investice v pravém slova smyslu. Není to plán na úplně novou infrastrukturu, není to plán na nové investice, které mají přinést další výnosy pro naši zem. Je to spíš takový plán údržbářských prací. Jedná se o seznam toho, co nefunguje a co je potřeba spravit. Tím „co nefunguje“, ovšem nemyslíme například důchodový systém, ale spíše nesystémové ad hoc problémy - například, že je potřeba opravit budovu České školní inspekce.

Takže z principu je to dobré, ale není to uděláno pořádně. Chápu to správně?

Myšlenka je to dobrá, ale její naplnění je na první pohled ledabylé. Což ale v tomhle případě nemusí být nutně chyba ministerstva financí nebo vlády jako takové, ale spíše přístupu: evidentně byly požádány jednotlivé úřady, města, kraje a podobně o návrhy. Sepsaly proto jakýsi seznam stížností a poslaly je „nahoru“, kde už se jen seskládaly do plánu. Tak to alespoň na čtenáře ekonoma působí. Nedobrý je však především tlak na růst role státu v hospodářství České republiky.

Oproti opozici ale veřejně tvrdíte, že ten plán není nerealistický. Počítá s tím, že se proinvestuje 8 tisíc miliard. Vy zase připomínáte, že se jen od roku 1995 proinvestovalo již 6 tisíc miliard…

To je druhá věc. Když se podíváme na kapitálové výdaje za posledních 25 let od roku 1995, kdy máme nějaká agregovaná data, tak činily necelých 6 tisíc miliard korun. Šlo ale o tehdejší koruny, nikoli současné. To je další problém, který podle mě není v tom plánu nijak zohledněný: mluvíme o 8 tisících miliardách korun, evidentně však v cenách roku 2019 nebo 2020. Koruna samozřejmě během 30 let mění svojí hodnotu. Pokud se tedy hovoří o 8 tisících miliardách, tak to může v budoucnu znamenat třeba klidně 12 tisíc miliard korun roku 2050. Třicet let je z hlediska hospodářské politiky poměrně dlouhá doba.

Babiš podle vás zároveň naznačuje, že chce změnit vliv státu na ekonomiku. Role státu by podle něj měla být do budoucna silnější. Z čeho tak vyvozujete?

Jedná se de facto o korporativismus. Nicméně nejde o něco, co by premiér Babiš dlouhodobě nenaznačoval. Když si vezmete jeho program z minulých parlamentních voleb, respektive tu knížečku O čem sním, tak právě tento přístup voličům sliboval. Pokud tedy dnes předseda vlády říká, že plní sliby, tak je plní i v tomto bodě. Zjevně si přeje spolupráci vlády s korporacemi s vychýlením rozhodovacích pravomocí k vládě. Což je pro velké korporace ideální stav, kdy vláda rozhodne, co se bude dělat, zaplatí to z peněz daňových poplatníků a korporace získají práce na zakázku.

Jak vidíte budoucnost například jaderné energetiky? Po českém přijetí Nového zeleného údělu na summitu EU není stále jisté, zda bude Evropa nějakým způsobem jádro podporovat. Lze s ní do budoucna podle vás počítat?

Z hlediska plánů zeleného financování a zelené ekonomiky, které předkládají zejména mezinárodní finanční instituce, se s tím počítat nedá –  a to i vzhledem k současné geopolitické situaci. Když se podíváme třeba na Rakousko, které kde poprvé v historii usedne ve vládě rakouská strana zelených, vzniká pro Českou republiku riziko obrovského problému, pokud se opravdu jednoznačně, hlasitě a neústupně nevymezíme a nedostaneme dostatečnou záruku. Imigrační kvóty nás naučily, že cokoliv může být zahrnuto za určitých okolností do sdílených politik – a že tedy kdykoli budeme samozřejmě velmi jednoduše přehlasováni. Z tohoto hlediska je naše jaderná politika ohrožena. Kvůli tomu je také, s trochou nadsázky, do budoucna ohrožen státní rozpočet České republiky, protože dividendy z ČEZu tvoří určitou složku příjmů do státního rozpočtu. V tuhle chvíli to sice na první pohled zásadní problém není, ale bude to obrovský problém, pokud nad tím pouze povzneseně mávneme rukou. Letos máme poslední příležitost začít neústupné prosazování centralizované unijní politiky blokovat.