Naučila nás poslední krize, jak se připravit na ty příští?

Před deseti lety se svět ocitl na pokraji ekonomického kolapsu, dnes sílí hlasy, že se blíží katastrofa daleko větších rozměrů. Máme nástroje, které jí dokážou čelit? Umíme je efektivně využít?

(Hospodářské noviny, Polemika s L. Niedermayerem)

Před deseti lety se zdánlivě srozumitelná finanční krize prostřednictvím krize důvěry a očekávání přetvořila ve vážnou krizi ekonomickou. A ve hře nebylo jen to, kdo ztráty způsobené chamtivostí a nekompetencí investorů a agresivitou finančníků zaplatí, ale problémy mnohem větší. Obnovit důvěru stovek milionů lidí v dnešní svět je něco jiného než "zamáznout" miliardovou ztrátu banky či poskytnout jí kapitál. A zajistit finanční fungování států, zvyklých na denní miliardový penězovod nových úvěrů, v situaci nefungujících trhů a vystresovaných investorů představovalo další z problémů ohrožujících stabilitu zemí. To vše zcela konkrétně zasáhlo do života milionů lidí, kteří o strukturovaných produktech a pákových efektech neměli ani ponětí.
Ekonomická čísla napříč krizí zasaženými zeměmi ukazují, že toto vše patří do minulosti. Nepatří tam ale poznání, že v dnešním sofistikovaném a propojeném světě je podobná nákaza od "jedné krize k druhé, větší" více než pravděpodobná. Proto je pochopení toho, co se v roce 2008 stalo, tak důležité, a ještě podstatnější je zamyšlení se nad tím, jaké "nástroje" dnes máme k dispozici proto, abychom podobným krizím předcházeli či snížili jejich dopady.

Začněme od příčin. Chamtivost a agresivita (nejen) finančníků je něco, co ze světa jen tak nezmizí, a finanční sektor bude vždy místem, kde havárie vznikat mohou. Ale v roce 2008 v tom finančníci nebyli sami. Dlouhodobě uvolněná měnová politika zejména velkých zemí, zřejmě zaměňující nízkou poptávkovou inflaci s pozitivním nabídkovým šokem levných dovozů ze zemí, jako je Čína, vedla k dostupnosti levných úvěrů a vytváření bublin na trhu všech možných aktiv. A zároveň také k podcenění nebezpečí, které představovala aktiva s vyšším rizikem či složitostí. Toto se bohužel sešlo se závažnou chybou v oblasti regulace zejména bank. Nástup "nových technologií", zejména statistického posuzování rizika, které vycházelo z historických dat a vývoje trhů, vedl k situaci, kdy finanční instituce měly příliš nízký kapitál a rezervy na to, jak velkým rizikům čelily.

V takovém prostředí pak pokles ceny některých aktiv či výkyvy trhu "přes noc" dostaly finanční instituce z pozice silných firem na hranu bankrotu, či přinejmenším do vážné krize likvidity. Zároveň to ale ukazuje, že alespoň jistý stupeň nápravy není zase tak složitý. Pokud v některých oblastech omezíme možnost přijímat riziko, podstatně navýšíme kapitálové požadavky a připravíme lepší mechanismus pro řešení "havárií" (pokud možno bez zapojení peněz daňových poplatníků), je povinný domácí úkol pro vlády a regulátory finančního sektoru v zásadě splněn.

A to se opravdu stalo. Banky dnes mají násobně více kapitálu a rezerv, pod lepší kontrolou jsou i další instituce a důležitá finanční infrastruktura. A možná nejdůležitější je to, že existuje mechanismus řešení "řízeného pádu" bank pomocí takzvaného "bail in", kdy náklady nenesou daňoví poplatníci, ale akcionáři a někteří věřitelé banky.

Před deseti lety se však ukázalo, že dopady poklesu důvěry, zhoršení očekávání a nedůvěra mezi podniky způsobily řádově větší škody než finanční krize, která je rozpoutala. Podstatné zlepšení v hospodaření států, vytváření rezerv v časech dobrých na časy horší je tou minimální správnou odpovědí na takovou situaci. Ale nezajistí odstranění tohoto rizika, je třeba udělat víc. Na seznam patří to, aby vlády v rámci svých možností "brzdily" neudržitelný vývoj svých ekonomik (například závislost na krátkodobých faktorech či makronerovnováhy typu velkých deficitů nebo přebytků běžných účtů). Nestačí ale, aby to dělaly jen některé země, stejným způsobem musí postupovat všechny. Neboť stejně jako bleskově zafungovala nákaza, která způsobila přechod z krize finanční do ekonomické, šíří se krize z jedné země do druhé.

Také proto (nejen) Evropská unie už nastavila pravidla určující limity pro fiskální politiku (dluh a deficit), doporučení pro provádění reforem či směřování makropolitiky k zamezení kumulace rizik (specifická doporučení, identifikace nerovnováh). A jako poslední instance je pak zárodek Evropského měnového fondu, který by finančně podpořil země v potížích, pokud budou provádět nezbytné reformy.

Shrnuto a podtrženo, od roku 2008 máme potvrzeno, že v dnešním propojeném světě "jsme na jedné lodi" – problém jednoho může být problémem všech. A někdy hodně velkým. Dobrá část zpráv je, že do života bylo uvedeno mnoho změn, které na bolestivou zkušenost z této krize reagují. A na podobnou krizi jsme tak lépe připraveni. Bohužel nevíme, kdy nějaký další průšvih přijde a co ho rozpoutá.

V první známé národohospodářské lekci, která se nám zachovala do dnešních dní, měl biblický Josef vyložit faraonův sen o sedmi hubených a sedmi tučných kravách. Pointu známe – Josef doporučil vládci Egypta, aby během sedmi let ekonomického růstu uvalil dvacetiprocentní daň na veškerou zemědělskou produkci, a tak připravil zemi na následnou sedmiletou recesi. Také současní tvůrci hospodářských politik usilují o vyhlazování ekonomických i finančních cyklů. Ostatně, když faraon později ustanovil Josefa "správcem egyptské země", jmenoval jej právě ekonomem, neboť řecké oikonómos znamená "správce domu".

Velkou egyptskou recesi tedy starověký ekonom dokázal tlumit úspěšně. Dokonce natolik úspěšně, že Egypt (podobně jako nedávno Polsko) tehdy coby jediná země regionu hlubokou krizí vůbec neprošel. Dnes se Josefa a faraona snaží – neúspěšně – napodobit i současné vlády. Deset let po propuknutí velké recese jsme se velmi zdokonalili v maskování sebemenších příznaků krize, nenaučili jsme se však její dopady zmírňovat, natož samotnou krizi léčit.

Velká recese byla především krizí z přeregulovanosti ekonomiky. Pokud by basilejská dohoda ve snaze o stále lepší regulaci nezačala v 80. letech klasifikovat cenné papíry podle politických měřítek, pokud by nevyčlenila mezi obzvláště bezpečné cenné papíry vládní dluhopisy, pokud by mezi ty nejbezpečnější nezařadila dluhopisy států OECD včetně Řecka, nenasypaly by evropské banky před deseti lety tolik peněz do cenných papírů, které byly takřka bezcenné.

Pokud by Clintonova vláda nepodporovala bezhlavé zadlužování těch, kdo břemeno hypotéky nemohli unést, nedošlo by k hypoteční krizi tak závažného rozsahu. Pokud by tvrdá regulace neokleštila tradiční zisky bankovních domů, nepouštěly by se do hazardování s úvěrovými deriváty. Byla to právě regulace, co velkou recesi vyprovokovalo, byly to právě vládní zásahy, co krizi prohloubilo a prodloužilo.

Jakkoli naše velká krize podle všech statistických ukazatelů údajně skončila, Evropská centrální banka pokračuje ve své dobrodružné a ekonomicky zcela chybné hře s kvantitativním uvolňováním a zápornými úrokovými sazbami, které drží rekordních 1556 dní. Jestliže je ekonomika eurozóny z krize skutečně vyléčená, pak ECB podává morfium zcela zdravému člověku. Pokud existuje objektivní důvod k pokračování léčby zápornými sazbami, pak byla eurozóna jen uměle vyškrtnuta z evidence marodů.

Kdyby se vlády během krize skutečně naučily tlumit propady, pak by nutně musely dnes, v době rychlého růstu, generovat přebytky veřejných rozpočtů a ukládat je na horší časy. S výjimkou Lucemburska ovšem žádná ekonomika Evropské unie nevykazovala v letech 2008–2017 cyklicky vyrovnaný rozpočet. Dosavadní čtyři německé přebytky z let 2014–2017 pokrývají jen polovinu kumulovaných německých schodků z let 2008–2013, dva neplánované české přebytky pak představují pouhých 12 procent součtu předcházejících osmi deficitů.

Krizovým řešením dokázaly evropské vlády a Evropská centrální banka jediné: zavedením záporných úrokových sazeb přifoukly hypoteční bublinu a kvantitativním uvolňováním zakryly skutečné problémy evropských finančních institucí. Mimořádně vážné problémy německé Deutsche Bank, na které ekonomové poukazují již několik let, ještě zdaleka nedosáhly svého vrcholu. Italské banky v mezidobí hrozivě kumulují své nesplacené úvěry, řecká ekonomika stále ani zdaleka nedosahuje své předkrizové úrovně, španělská recese posílila katalánské separatistické tendence.

Naše dnešní krize tak už dávno nejsou "hrou proti přírodě". Na rozdíl od faraonů nebojujeme s ekonomickými cykly vyvolanými obdobím dešťů či sucha, nálety kobylek či krupobitím. Naše dnešní krize jsou krizemi ryze antropogenními, tedy jejich původcem je člověk. Vznikají v důsledku státních zásahů, jejich léčba pomocí nových státních zásahů je pouze prodlužuje a zhoršuje.
Nic se neměnilo od dob, kdy pozdější autor pohádkového Rumcajse Václav Čtvrtek psal v 50. letech hymnu všech regulátorů: "Rozsvítíme slunce štěstí, pro každého bude hřát, poručíme větru, dešti, kdy má pršet a kdy vát." Větru a dešti poroučet můžeme, nicméně poslouchat nebudou. Hospodářství regulovat můžeme, nicméně krize tím nevyřešíme. Pokud bychom si z minulé krize chtěli odnést alespoň jednu lekci, pak by byla tuze starodávná a tuze jednoduchá: Laissez-faire! neboli nechte věcem volný průběh.