Potřebujeme druhé národní obrození?

Živá voda

Živlem naší země je voda. Nemáme sice oceány ani moře, jezer i vodopádů je u nás poskrovnu, jsme však střechou Evropy. Tři povodí třech moří stýkají se na vrcholku hory Klepý a dávají život vodě, která se rozlévá po celé naší zemi. Voda hučí po lučinách i v naší národní hymně, všechny významné okamžiky našich novodobých dějin provází zurčení Smetanovy Vltavy. Vodou se však také křtí i křísí, voda v tradici našich pohádek je mrtvá i živá. Když Jiříkovi sťali hlavu, pokropila jej Zlatovláska nejprve mrtvou vodou, aby tělo s hlavou opět srostlo. Teprve pak použila také vodu živou a Jiřík „zase vstal, jak by se znovu narodil,“ jak praví Erben. Právě tou životadárnou vodou, mrtvou i živou, musel být náš národ v minulosti pokropen, aby se dočkal národního vzkříšení.

Vytlačení češtiny z univerzity, gymnázií i úřadů postupně vedlo k prohloubení propasti mezi Čechy s vyšším vzděláním a Čechy znalými jen trivia; mezi městem a venkovem, mezi národními elitami
a národem. Hlava národa byla jazykem oddělena od těla. Zatímco elity hovořily a myslely německy, český národ na venkově svůj jazyk a s ním i svou kulturu a tradice uchránil.

Ke skutečnému vzkříšení však mohlo dojít až ve chvíli, kdy se před národem a národním jazykem sklonili také vůdčí představitelé ducha národa. Musel přijít Dobrovský, Jungmann, Palacký, aby pokropili hlavu i tělo mrtvou vodou, aby se tělo i hlava opět spojily. Ani odborná práce sama by však nestačila: mrtvá voda musela být rozvážena do kropenek po všech koutech země. Lopotné
a nevděčné práce ujal se Thám, Kopecký a desítky dalších, kteří pokorně ve psotě a slotě kočovali po všech krajích. Pomáhal tisk, když Kramérius vstupoval do českých rodin s českými novinami.

Když mladý učitel přišel mezi Raisovy zapadlé vlastence, bral svůj úděl trpce jako nutné
a nezasloužené zlo. Světla velkého světa za rámem našich hor lákala už tehdy. O to úctyhodnější byla práce těch, kdo dokázali zahodit velkou kariéru a uznání, aby byli tam, kde jich národ potřeboval. Těch, kdo pochopili, že umělci, vědci, akademici či novináři musí jít vždy znovu a znovu s národem
a v jeho čele, nikoli proti němu.

Čekáme dnes opět na Zlatovlásku, která nás pokropí mrtvou vodou a znovu zacelí mezeru mezi národem a jeho představiteli? Potřebujeme dnes druhé národní obrození? Máme náš jazyk stále živý, máme naši vzdělanost, naši politickou reprezentaci, naše suverénní hospodářství. Potřebují však ochranu, neboť ztratit je můžeme nesmírně rychle. To jsme ostatně v naší historii zažili už mnohokrát.

Potřebujeme znovu a znovu obnovovat úctu k českému jazyku, potřebujeme odolat svůdné lenivosti, která nám našeptává cestu pohodlné rezignace na vytváření české vědecké terminologie, na psaní vědeckých prací v českém jazyce. Potřebujeme si znovu připomenout hrdost krále Karla IV., který chtěl, aby „obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený…, a nebyli již více nuceni a za zbytečné mohli pokládat, za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházet, k cizím národům se obracet,…nýbrž aby za svou slávu považovali, že mohou jiné z ciziny k sobě zvát a účastny je činit té lahodné vůně a tak velikého vděku.“ Potřebujeme znovu obdivovat podnikavého ducha těch, kteří se nebáli dobývat světa.

Stejně jako v minulých stoletích pramen mrtvé i živé vody máme. Stačí nám jen pár kapek. Tak jako nepatrné množství kvásku vdechne život mnohem větší míse těsta, stačí k oživování a obrozování země jen několik českých spisovatelů, umělců, vědců, kantorů a státníků, kteří žijí se zemí a jsou s lidmi.   

Národní obrození podle historiků skončilo před 170 lety na barikádách revolučního roku 1848. Tehdy již česká hlava opět pevně spočívala na českém krku. Dalších sedmdesát let však národ čekal na pokropení živou vodou, která jej probudila z dlouhého snu. Cesta k obrození není přímočará. Klikatí se jako potůčky a řeky. Dokud však pramen nevyschne, dokud se k němu můžeme vracet a napít se průzračné vody z jeho křišťálové studánky, nemáme se čeho bát. 

Živlem naší země je voda. Voda životodárná a věčně obrozující naši půdu i náš národ. Spolu s Vítězslavem Nezvalem proto vyznáváme: „jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt, však ty jsi moje vlast, má vlast, má věčná matka.“