Spořivost je naše dědictví po Rašínovi

(Právo, 8. 11. 2018)

- Lidé většinou znají velké politiky, kteří se podepsali na stoleté historii samostatné republiky. Máme i takové ekonomy?

Když se díváme na uplynulých sto let, musíme nejdříve připomenout Albína Bráfa. První český profesor ekonomie v 90. letech 19. století přednášel na obnovené české univerzitě Karlo-Ferdinandově v Praze jako první v češtině a je právem považován za zakladatele české národohospodářské školy. Sám sice nevytvořil vlastní ekonomické teorie, ale byl prvním velkým praktikem a hlavně učitelem. Od Bráfa začíná celé české ekonomické století. Ovlivnil prakticky všechny naše významné ekonomy. Jeho žáky byli nejvýznamnější ekonomové a národohospodáři v období první republiky Alois Rašín, Karel Engliš, Josef Macek. Englišovým žákem pak byl profesor František Vencovský, výjimečná postava české ekonomie, který ovlivnil řadu ekonomů šedesátých až osmdesátých let. A tito ekonomové zase měli či mají své žáky, takže kontinuita pokračuje.

- A kdy se mezi ekonomy objevila ekonomka?

První skutečnou, tehdy uznávanou, ekonomkou byla Ludmila Zlesáková-Nosilová. Stala se první absolventkou Vysoké školy obchodní, která vznikla brzy po roce 1918, první tzv. komerční inženýrkou, národohospodářkou. Do té doby ženy totiž působily v ekonomii a ekonomice spíše jako účetní. Zlesáková už jako provdaná žena, doktorka Nosilová, nejprve učila stejně jako její manžel na obchodní akademii. Pozornost na sebe strhla až v době velké hospodářské krize sérií článků publikovaných na titulních stránkách celostátního tisku, ve kterých polemizovala s názorem, že by vdané zaměstnané ženy měly v době, kdy není dostatek práce, uvolnit pracovní místa mužům, tedy živitelům rodin. Obdobné stanovisko zastával jeden z nejvýznamnějších světových ekonomů John Maynard Keynes. Nosilová následně psala desítky popularizačních ekonomických textů, snažila se přijatelnou formou dostat mezi ženy ekonomická, národohospodářská témata, požadovala, aby se všechny ženy vzdělávaly v ekonomii. Dnes je módní termín finanční gramotnost. Zlesáková patřila k prvním, kdo propagoval spoření, nutnost učit muže i ženy ekonomicky myslet, poskytnout jim primární zkušenost s ekonomikou.

- Udrželi naši ekonomové po celou dobu spojení a krok se zahraničím?

Čeští ekonomové, kteří výrazně ovlivnili chod hospodářství naší země, si vždy udržovali kontinuitu s hlavními myšlenkovými proudy ve světě. Bylo to dáno tím, že naši první přední ekonomové byli žáky nejvýznamnějších ekonomů Rakouska-Uherska. Bankovní rada Národní banky Československé pravidelně komunikovala se členy německé bankovní rady. Nově vznikající vysoké školy po roce 1918 zaměstnávaly jako profesory zahraniční experty. Všichni velikáni české ekonomiky Rašínem počínaje kladli důraz na jazykové znalosti, špičkový ekonom musel mluvit alespoň čtyřmi světovými jazyky. Josef Macek, výrazný ekonom první republiky, profesor a rektor ČVUT, například představil Keynesovu klíčovou knihu Obecná teorie zaměstnanosti, úroků a peněz, kterou Keynes vydal v březnu 1936, již v červnu téhož roku poslancům Národního shromáždění. Jan Viktor Mládek, dnes další zapomenuté jméno, u Johna Maynarda Keynese dokonce studoval. Během druhé světové války se zúčastnil konference v Bretton Woods, která položila základní kámen vzniku nového měnového systému a řádu po 2. světové válce. Stal se vysoce postaveným ekonomem Mezinárodního měnového fondu. Nekrology po jeho smrti v roce 1989 uveřejnila nejvýznamnější světová média včetně listu The Washington Post.

- Vraťme se ale k možná nejznámějšímu ekonomovi Aloisi Rašínovi.

Rašín v době první světové války po odsouzení k trestu smrti, v cele při čekání na vykonání ortelu, napsal výraznou českou učebnici ekonomie Národní hospodářství. Měnová reforma, tedy odluka od rakouské koruny, je spojována s jeho jménem. Jako ministr financí prosazoval striktní rozpočtovou politiku, bojoval proti zadlužování státu, usiloval o silnou československou měnu, byl stoupencem protiinflační politiky. Bezprostředně po válce se většina stran snažila prosazovat řadu sociálních opatření a sociálních programů, především ve snaze získat si dělníky jako své voliče. I proto jedním z prvních zákonů nové republiky byl ten o uzákonění osmihodinové pracovní doby. Rašín z toho jako ekonom příliš nadšený nebyl, i když tyto politické kroky dobře chápal. Zatímco zejména socialistické strany chtěly utrácet, Rašín systematicky odmítal zadlužování, rozpočtové deficity. Často zdůrazňoval, že deficit je chyba sněmovny a voličů, kteří jej dovolí. Varoval před tiskem peněz, ale i před zkracováním pracovní doby, kterou si může země dovolit až tehdy, když se postaví na nohy, do té doby "je třeba pracovat i šestnáct hodin denně". Nutil politiky i občany, aby šetřili. Zlobil se, když viděl, že ve válkou zničené zemi stojí fronta před biografy, že si lidé kupují luxusní zboží. Byl i proti finančnímu odškodnění legionářů, svou větou "za práci pro vlast se neplatí" si udělal řadu nepřátel. Rašín k prosazení svých záměrů ale uměl využít nadšení lidí z nové republiky, věděl, že všechna opatření musí umět především lidem prodat, uměl pracovat s tiskem. Pochopil, že musí dát lidem pocit, že se také podílejí na vzniku své země. Vyhlásil proto sbírku na zlatý poklad země. Bylo to absurdní, potřebovali jsme desítky tun zlata, sbírkou se vybraly desítky kilogramů (65 kg). Odevzdáním prstýnků a drobných cenností ale lidé získali pocit, že je to jejich země, pro kterou jsou ochotní přinášet oběti.

- Hospodářství zažilo kapitalismus, válku, socialismus, návrat k trhu. Řada ekonomů nesměla dlouho přednášet a publikovat. Dá se vůbec mluvit o nějaké jednotící lince za těch sto let?

Návaznost sta let existuje. A to především proto, že i když řada ekonomů a národohospodářů nejdříve během okupace a pak během čtyřiceti let socialismu měla omezené možnosti diskutovat, učit, veřejně vystupovat, nepřestali myslet. Připravovali se teoreticky na dobu, kdy budou opět moci veřejně vystupovat a něco ovlivňovat. Během druhé světové války se tak například připravovali ekonomové na dobu po válce, po únoru 1948 se ve skrytu rodili osmašedesátníci a v době normalizace pak ekonomové, kteří se podíleli na transformaci po roce 1989. Ekonom Vladimír Kadlec, v roce 1968 rektor Vysoké školy ekonomické v Praze, už během druhé světové války řešil problém s uměle vytvářenými úsporami, za něž nebude po válce co kupovat. Ve své studii, kterou samozřejmě mohl publikovat až v roce 1945 (přemluvu k dílku mladičkého ekonoma tehdy napsal další z výrazných prvorepublikových ekonomů Dr. Jaroslav Nebesář), se snažil navrhnout řešení. Problém, který nastal, tedy řešil dávno před jeho vznikem. Podobně Otto Šik, dodnes považovaný zejména v zahraničí za ekonomickou hvězdu, svoje koncepce pro rok 1968 připravoval v šedesátých letech. Z teoretiků a praktiků to byli v nové době Václav Klaus, Dušan Tříska, Karel Dyba, Tomáš Ježek. Rektor Univerzity Karlovy a přední ekonom Karel Engliš byl v padesátých letech vyhoštěn z Prahy, vymýcen z ekonomického myšlení a dění. Ale přesto za ním jezdili jeho žáci, zejména mladý František Vencovský. Pokračoval v tradici Engliše, výrazně ovlivnil české ekonomické myšlení od šedesátých do osmdesátých let.

- Daly by se zdůraznit nějaké ekonomické momenty, které přes všechny historické změny a peripetie v československém hospodářství, byť v poloilegalitě, přetrvaly a byly schopné revidovat největší excesy zejména v padesátých letech?

Od Rašína, který byl zaměřen na deflační politiku, zde byl zakořeněný oprávněný strach z inflace a vnějších nerovnováh. Komunistické éře můžeme vyčítat naprosto všechno, ale měli jsme přesto jen minimální vnější zadlužení. To má kořeny v rašínovské škole. A k tomu se řadí i silný sklon ke spoření, což je opět rašínovský tah. V rámci EU jsme v utrácení nejzdrženlivější, takže naše banky dokážou přežívat recese relativně úspěšně, protože máme relativně hodně úspor, nemají problémy s kapitalizací. A pak je zde moment, kdy se schopní ekonomové připravují v době, kdy se to zdá marné, zbytečné, na budoucí vývoj. Rašín se během první světové války připravoval na vznik první republiky, generace našich ekonomů se zase v socialistické éře připravovala na éru návratu k tržní ekonomice. Nespadli v listopadu 1989 z nebe, roky před tím studovali tržní ekonomiku. I když často nemohli cestovat, studovali zahraniční literaturu. Udržovali kontinuitu s moderními ekonomickými proudy, četli světové ekonomy, sledovali trendy, připravovali se na svoji chvíli. Dobří se v předstihu skutečně připravují na budoucnost. Nikdy se nic neděje na zelené louce. I proto bychom se měli učit od českých ekonomů, kteří kladli důraz na odpovědnost člověka, odpovědnost za svěřené hodnoty, za stát. Byli to skutečně národohospodáři v pravém slova smyslu.

- Jak hodnotit kuponovou privatizaci? Někdo ji považuje za geniální tah, jiný za počátek korupce v zemi.

Myslím, že spravedlivě to docení až historie, až nebudou žít lidé, které si společnost již nějak zaškatulkovala. Kdybychom se v roce 1922 ptali na Rašína, tak jej spousta lidí bude nenávidět. Vyvlastňoval, docházelo k řadě dnešními slovy tunelování, krádeží, machinací. Dnes jej oslavujeme. A pak bude třeba podívat se na názory v zahraničí, které na událostech u nás doma není citově zaangažováno. Podle zahraničních názorů byla kuponová privatizace perfektně připravena. Také zapomínáme, že kuponová privatizace byla jen jedna, a to menší, část tzv. velké privatizace. Hlavní úkol splnila - naučila lidi chápat, jak funguje trh a ceny. Málokdo přišel o tisícikorunu za kuponovou knížku, lidé většinou vydělali daleko více. Znárodněný majetek se dostal zpátky mezi lidi. Zjistila se hodnota firem právě tím, jak se následně s podíly obchodovalo. Zabránilo se přímému vstupu zahraničního kapitálu do řady firem, čímž jsme se vyhnuli osudu východoněmeckých průmyslových firem, které byly koupeny západoněmeckými podniky a následně zavřeny. Následný výprodej bank přitom už nebyl dílem skupiny ekonomů, kteří stvořili kuponovku. Privatizace a její etapy nám v České republice splývají. A to je chyba.