Tomáš Sedláček: Bráno s rezervou

Paní učitelka se ptá na začátku školního roku dětí, čím chtějí být, až vyrostou. Tomášek říká: „Já budu ekonom.“ Paní učitelku takový cíl u malého žáčka překvapí, takže se Tomáška ptá, co tedy bude jako ten ekonom dělat. Tomášek odpoví: „Nic. Budu chodit do televize a říkat, že ekonomové dělají všechno špatně.“

Že ten vtip není ani trochu vtipný? On to totiž snad ani vtip není.

Naše země se vždy potýkala s pocitem, že „nejsou lidi“. Nejdříve chyběli lidé v zemědělství, potom v těžkém průmyslu, pak se nám zase nedostávalo vysokoškoláků a teď ze všeho nejvíce chybí kvalifikovaní odborníci ve veřejném prostoru. Představme si, že veřejný prostor (zastupovaný třeba Českou televizí) hledá odborníka na problematiku včelaření. Takový televizní včelař musí splnit řadu přísných kritérií. Předně musí o včelaření dokázat mluvit tak, aby ho pochopil úplně každý. Zároveň musí ale působit tak fundovaně, aby ten „každý“ doma v obýváku u televize řekl: „Mámo, podívej, to je ale machr, ten těm včelám vážně rozumí.“ K tomu se dále hodí mít nějaký akademický titul, kterým našeho včelařského odborníka může moderátorka oslovovat, dále pak sličná vizáž, a především schopnost vyjádřit se bleskově naprosto ke všemu. Televizní včelař tak musí být schopen fundovaně a hlavně vtipně odpovědět na otázku týdeníku X „Která porevoluční stavba v České republice je podle vás nejhnusnější?“ Musí umět plynně pohovořit o brazilském vesmírném programu. Měl by být schopen napsat sloupek do novin na téma státních maturit. Samozřejmou podmínkou je pak schopnost zúčastnit se jakékoli soutěže ve vaření, tančení, žehlení nebo skoku dalekém či čas od času zasednout v porotě soutěže Miss dědeček.  

Z tohoto mírně nadsazeného výčtu požadavků na „televizní odborníky“ je jasné, proč u nás skutečně „nejsou lidi“. Abychom se od včelaření vrátili pěkně na zem, k ekonomii: ono je totiž málo skutečně dobrých ekonomů, kteří se budou schopni a ochotni vyjádřit naprosto ke všemu.

Jeden z těchto šafránově vzácných ekonomů, kteří se v mediálním prostoru vyskytují, je Tomáš Sedláček. Tento mezinárodně uznávaný ekonom nyní v Hospodářských novinách zopakoval svoji filosofii, která spočívá (s trochou ironické nadsázky) na dvou pilířích:[1]

1. Ekonomové nemají do ekonomie a ekonomiky co mluvit.
2. Ekonomie je ideologie, není proto potřeba brát ji vážně.

K těmto dvěma tradičním (a pozoruhodným) pilířům přidává ekonom Tomáš Sedláček další podnětné postřehy. Říká například:

„Ti, kteří nemohou přijít Evropské unii na jméno, tak činí proto, že se údajně jednalo o politický, a ne ekonomický projekt − jako by to bylo samo o sobě něco špatného.“

To je velmi pozoruhodné tvrzení. Eurorealisté (nebo, chcete-li, europesimisté, euroskeptici, či – jak říká Tomáš Sedláček – Ti-kteří-nemohou-přijít-Evropské-unii-na-jméno) totiž nekritizují EU proto, že se nejedná o ekonomický projekt. Naopak, kritizují ji proto, že se za ekonomický projekt vydávala, ačkoli se od počátku jednalo o projekt politický.[2] Povinností ekonomů pak nutně je na tento rozpor mezi politickým a ekonomickým rozměrem Unie upozorňovat a uvádět jej na pravou míru.

Dále je podle Sedláčkova textu dominance ekonomie

 „dána metodou, kterou jsme si my ekonomové přisvojili, kdy jsme zkombinovali exaktní matematické modely s jednosměrnou ideologií.[3]“

Odhlédněme od diskuse o tom, zda je ekonomie skutečně dominantní vědou, popřípadě co by z ní mohlo dominantní vědu dělat. Fascinující je totiž poznámka o jednosměrné ideologii. Skutečně je ekonomie založena na jednosměrné ideologii? Vážně je možné házet do jednoho pytle postkeynesiánce, neokeynesánce, rakušany, chicago boys, historiky a behaviorální ekonomy? Neliší se například ideologie Krugmana diametrálně od ideologie dejme tomu Friedmana? Nebo snad myslí Tomáš Sedláček jednosměrností ještě něco úplně jiného?

Ekonom Tomáš Sedláček je bezpochyby – a beze vší ironie – významnou a důležitou osobností české ekonomie a ekonomiky. Je fantastické, že jeho zcela neortodoxní práce výrazně uspěla v zahraničí. Ačkoli se s ním ztotožňuji jen v naprostém minimu bodů, těší mě, když v cizích knihkupectvích potkávám jeho knihy, mám radost, že ekonom z české ekonomické školy dokázal ve světě prorazit.

Nešťastné však je, že ve svých popularizačních textech stále častěji směřuje k myšlence neekonomické ekonomie či jakési deekonomizace veřejné diskuse. Je samozřejmě v pořádku poukazovat na chyby. To je dokonce nesmírně důležité. Je ale zároveň nešťastné pomazat ekonomii asfaltem a vyválet ji v peří, a to s železnou pravidelností jednou až dvakrát do týdne. Kdyby takto o ekonomii mluvil právník, filosof, sociolog, politik nebo populární zpěvák, bylo by to sice smutné, leč omluvitelné. Pokud ovšem na ekonomii pohlíží přední, uznávaný a citovaný „národní ekonom“ jako na „ideologii či artikl víry,“ je to tragické. Sedláčkovy texty totiž čtou je a čerpají z nich především neekonomové (i díky čtivosti a lehkosti, se kterou píše). Pro řadu z nich je dokonce Sedláček jediným ekonomem, kterého znají. Tito ekonomičtí laici pak musejí být nutně přesvědčení o prohnilosti a shnilosti ekonomie. Právě tito čtenáři jsou však také voliči – a právě voliči potřebují mít alespoň elementární pochopení viditelných i neviditelných důsledků ekonomických rozhodnutí.

Flagelantství Tomáše Sedláčka v tu chvíli přestává být roztomilou či snad i užitečnou hříčkou intelektuála a stává se dvojsečnou zbraní. Jen se přiznejte: budete ochotni jít na operaci k lékaři, který každou chvíli v televizi vysvětluje, že medicína je na velmi špatné úrovni, že nejlepší, co může marod dělat, je utéct od doktora a nechat se kurýrovat od filosofa, ekonoma nebo třeba své švadleny? I kdyby byl tento televizní doktor posledním doktorem na světě, já bych svůj život do jeho rukou nikdy nesvěřila. To bych se raději pokusila svůj slepák nejprve sama ukecat.

Svůj text končí Tomáš Sedláček slovy, se kterými nezbývá než dokonale souhlasit. I když je zcela určitě chápeme úplně jinak, než jak je zamýšlel jejich autor:

„Varovaní by tedy u nás ekonomů mělo být: berte s rezervou.“