Za krizí s bydlením je krize rodiny

Za krizí s bydlením je krize rodiny

Rozhovor pro týdeník Téma

Ivan Hamšík

Proč nemáme vyšší Platy? Proč říká euru Páchnoucí obluda? a Proč je sPolečnost tak rozdělená?

Ačkoliv se to z českého pohledu nezdá, pod rouškou zdánlivého blahobytu narůstají v Evropě vážné problémy s nezaměstnaností, chudou střední třídou nebo nedostupným bydlením. "Příčiny poslední krize z roku 2008 jsme nevyřešili, jenom jsme navoněli mrtvolu, aby tolik nezapáchala," říká ekonomka HANA LIPOVSKÁ (27), která působí na katedře ekonomie Masarykovy univerzity v Brně a je členkou The American Economic Association. Za svoji odbornou práci byla oceněna například Cenou profesora Františka Vencovského pro mladé ekonomy do 35 let.

- Do Česka plíživě dorazil problém s bydlením. Zejména se zpřísňují podmínky pro získání hypotéky, zvyšují se úroky. Můžeme se časem dočkat toho, že lidé přijdou nějak drasticky o střechu nad hlavou?

To snad ne, na aukce a dražby doufám nedojde. Pokud se však výrazně zvýší úrokové míry a lidé zároveň zchudnou, budou muset byt nebo dům zatížený hypotékou prodat.

- K čemu to povede?

Líčím teď skutečně apokalyptickou vizi. Pokud by se prodávalo mnoho bytů zároveň, ceny by razantně klesly, takže lidem by utržené peníze sotva postačily na splacení dluhu. A museli by do podnájmu.

- Proto se ptám, jestli nehrozí, že bydlení propadne bankám.

Češi jsou naštěstí stále ještě opatrní. Máme oproti zbytku Evropy hodně konzervativní banky, které se budou spíše snažit prodlužovat dobu splatnosti, místo dvaceti let až na třicet nebo pětatřicet, než aby nechali dlužníka padnout. Už staří bankéři znali zásadu, že bankéř potřebuje svého dlužníka živého, a proto se ho snaží zachovat, a ne zničit.

- Jak se pravděpodobně zachovají mladí lidé, kteří chtějí bydlet, ale nájem je moc drahý a hypotéku nedostanou?

Budou si půjčovat mimo systém, v lepším případě od příbuzných nebo známých. Tyto úvěry nejsou vidět a neprocházejí žádnými statistikami. Banky netuší, jestli člověk chybějících 200 000 Kč sehnal tím, že prodal šperky po babičce, nebo se nesystémově zadlužil. Když pak přijde recese, tak se dostane pod tlak mnohem víc lidí.

- S tímto fenoménem nemáme žádné zkušenosti, jak to probíhalo na Západě během hypoteční krize?

Ve Spojených státech nespočíval hlavní problém v tom, že vzrostly úrokové míry, ale v enormním pocitu křivdy u těch úplně obyčejných dlužníků. Ještě chvíli předtím jim Clintonova administrativa říkala, že všichni mají právo na vlastní bydlení – a najednou jim zdražily hypotéky. Dům, který koupili za tři miliony, měl najednou na trhu hodnotu jenom dva. A tak začali uvažovat impulzivně: "Banky kradou, proč bychom se bavili se zloději? My to zkrátka splácet nebudeme!"

- To se může stát i v Česku?

U nás problém spočívá spíše v tom, že většina střední a nízkopříjmové skupiny si tu hypotéku dneska dovolit vůbec nemůže.

- A ti, kteří už hypotéku mají, budou chráněni tím, že mají úroky na několik let zafixované?

My, Češi, máme fixování rádi, chceme mít jistotu. Jenže právě ve chvíli, kdy se ekonomika dostane do recese, mohou úrokové sazby klesnout na technickou nulu, nebo dokonce do záporu. Kdyby nastala hypoteční krize a České národní bance by se to nepodařilo uřídit, což se doufám nestane, tak pro lidi by bylo nejlepší strategií naopak flexibilní úročení, díky kterému by jejich úrokové sazby klesaly.

- Krizi bydlení prohlubuje i fatální nedostatek bytů, protože se málo staví. Proč jsou ale potřeba tisíce nových bytů, když populace vymírá?

Lidí nepřibývá, ale přibývá domácností. Máme méně manželství, partneři si často nechávají každý svůj byt jako investici, starší lidé nežijí jako dřív s rodinou, ale sami.

- Neblahý sociologický jev osamělých lidí nám tedy navíc ještě způsobuje potíže s bydlením a může nakonec zavinit hypoteční krizi?

Dá se říct, že krize bydlení je důsledkem krize rodiny.

- Pokud víme, že na průměrný plat dvě třetiny lidí nedosáhnou, jak se mohou dostat k hypotéce?

To je jeden z našich největších problémů vůbec! A Česká národní banka na to řekne: Tak ať bydlí v nájmu. Tyhle arogantní výroky vůbec nechápu.

- Co je na tom špatně? Třeba v Německu je nájemní bydlení obvyklé.

Naším specifikem skutečně je, že chceme mít vlastní bydlení. Ale má to dobrý důvod, protože vlastní bydlení dává lidem jistotu, máte se o co opřít, můžete s klidem založit rodinu, ručit na půjčku na podnikáni. Když jste v nájmu, nemáte chuť opravovat, něco vylepšit, snažit se, aby něco bylo krásné, protože jste v cizím. Britská premiérka Margaret Thatcherová v 80. letech chtěla, aby každý Brit měl svůj dům. Kdo má dům, má svůj podíl na zemi, vysvětlovala. To samé potřebujeme i my. Ale jak si ho pořídit, když je to téměř nedosažitelné?

---------------------**

- Jak se to dá napravit?

Musí se daleko víc semknout rodina. Hlavně ovšem ta rodina musí existovat. Mezigenerační solidarita chybí dokonce i tam, kde nechybí finanční prostředky. Druhá věc je, že zatímco na jedné straně vyhazujeme peníze za zbytné věci, chybí nám na druhé straně finance na věci nezbytné.

- Tomu moc nerozumím. Jako že jedeme na dovolenou, ale pak nemáme pomalu co jíst?

Máme hodně velkorysou strukturu spotřeby, dokonce i chudí lidé považují za svoje nezadatelné právo jet na dovolenou k moři. Chytáme se do záludné pasti. Když nemáme dostatek peněz na to, co skutečně potřebujeme, tak to, co máme, utratíme za věci levnější, ovšem méně podstatné.

- Aha, takže je to taková psychologická úleva, náplast na bolístku?

Ano. Drobný příklad. Chudý člověk byl v historii ten podvyživený, křivicí trpící ubožák. Naopak boháč měl velkorysé tělesné rozměry. Ve Spojených státech však nedávno vyšla studie, že se to najednou obrátilo a řeší se proč. A ukázalo se, že chudý člověk si kompenzuje bídný život tak, že místo menší porce kvalitní šunky si koupí kilo smažených hranolků. A tím se roztáčí spirála, kdy chudý nejen chudne, ale ještě se navíc zaplétá do stále větších zdravotních problémů.

- A to se začíná dít i u nás?

I když zatím jen v náznaku, tak se trochu bojím, že ano. Když si nemohu dovolit svoji základní potřebu, teď například bydlení, tak se aspoň rozšoupnu jinde – koupím nové auto, novou televizi, pojedu na zbytečně luxusní dovolenou. Tím se navíc vzdaluju od toho, abych se k vlastnímu bytu v budoucnu dostal.

- Proč máme tolik lidí, kteří se neflákají, pracují, často tvrdě, ale nestačí jim to ani na průměrný život? Kde se stala chyba?

Musíme nejdřív chápat, co to je mzda. Když to zjednoduším, je to podíl na národním bohatství. Představte si národní bohatství jako velkou hromadu, kam každý den vozíme všechno, co vyrobíme nebo vytvoříme. Potom přijde člověk s poukázkou, to je ta mzda, a může si z té hromady vzít, co chce.

- Ta hromada, to je hrubý domácí produkt, HDP. Pořád všude čteme, že roste, tak v čem je problém?

Jednak v tom, že je pořád relativně malá, hlavním problémem je však její struktura.

- Vozíme na tu hromadu jen zbytečnosti?

Jalové věci, které naší životní úrovni nepomohou. Hromada se sice nafukuje, ale je jako talíř, na kterém sice máme víc a víc jídla, ovšem s menší kalorickou hodnotou. Člověk si sice odnese více jídla, ale není to jídlo vydatné. Potřebujeme pokrýt základní potřeby, a proto je nutné, aby tam byly byty, auta, jídlo, oblečení, léky. Jenže na naší milé hromadě se objevují podivnosti. Vedle rohlíků a paralenu tam nalezneme výstupy práce manažerů štěstí, píáristů, firem, které vyřizují hladký průběh grantových nebo dotačních žádostí.

- Není to důsledek toho, že jsme montovna?

To je takové příliš posměšné označení, že jsme montovna, ale i kdyby to byla pravda, tak se tam aspoň montuje něco, co má pro člověka význam.

* Čili nízká přidaná hodnota, ale aspoň nějaká?

Něco na tu hromadu přineseme. Bojím se ale, že ve skutečnosti začínáme spíš vyrábět nafukovací balonky, které jsou prázdné. A to je ten problém.

- Tak aspoň rostou platy učitelkám a prodavačkám. Nebo ne?

Učitelům se sice platy zvýší, ale z druhé strany se jim sníží osobní ohodnocení, protože na to už nezbylo. A u pokladních je to také takový klam. Dostanete sice vyšší mzdu, ale musíte často souhlasit, že budete pracovat nejen za kasou, ale třeba i ve skladu, a že si nemůžete navolit pracovní dobu. Takže taková paní prodavačka, maminka, která potřebuje odpoledne vyzvednout děti z družiny a uvařit večeři, tak ta už tam nepracuje. Tyto ženy šly opět pracovat za nižší mzdu tam, kde mohou být u kasy a mít směny. Za ty vyšší platy tak pracují starší dámy nebo mladí kluci. Toho navýšení mzdy navíc dosáhnete třeba až ve druhém roce v zaměstnání, přičemž zaměstnanci jsou mnohdy mnohde cíleně po roce propouštěni, aby se jim přidávat nemuselo. Není to sice vyloženě špatně, ale je potřeba říct celou pravdu.

- To není moc dobrá zpráva. To masivní přidávání v obchodech je tedy vlastně mýtus?

Nedávno jsem četla výzkum, který byl založen na dobových textech z novin během druhé světové války. Analýza s údivem zjistila, že lidem se dařilo dobře, všechno bylo fajn a strýček Hitler byl super. Logicky – když vycházím z cenzurovaných údajů, dostanu takovéto výsledky. Všichni cítíme, že to je demagogie, že to nemůžeme použít. Totéž ovšem děláme dnes se statistickými daty o trhu práce.

- Jinými slovy říkáte, že dnešní hospodářský boom je tak trochu přelud? Že není reálný, a proto je tolik lidí frustrovaných?

Problém je už jen to, že dvě třetiny pracovníků nemají průměrnou mzdu, o které všude slyší – a jejich, zčásti oprávněný pocit křivdy proto roste. Otázka je, co s tím. Progresivistický pohled říká: Tady musí zasáhnout stát a něco s tím dělat! Zatímco já říkám: My jsme se do této situace dostali právě proto, že stát zasáhl nešťastným způsobem. Vidím příčiny v útoku na rodinu, v rozbití rodiny. Na tuto cestu jsme se dostali ve chvíli, kdy děti nechtějí mít nic společného s důstojným stářím rodičů, spoléhají se, že babička dostane důchod – a ještě se rozčilují, že je příliš nízký na to, aby jim mohla přilepšit.

- Nějaká čísla ovšem prokazatelně rostou, kam tedy plynou tyto peníze? Mají se některé skupiny lidí lépe? Nebo nadnárodní firmy?

Nedávno jsem dělala statistický rozklad toho, jaká je dělba HDP mezi domácnosti a firmy. A ten model ukázal dokonale učebnicový výsledek, který byl poprvé zaznamenán už v meziválečném období v USA. Na mzdy a platy u nás jdou dvě třetiny použitelné části té naší "hromady" a na odměnu pro vlastníky kapitálu třetina.

- Takže zlý kapitalista nikoho nevykořisťuje?

Přinejmenším data o tom, že by kapitalista vykořisťoval nebohého dělníka, mlčí.

- Zůstává otázka, kam plynou plody z růstu hospodářství?

Musíme živit zvyšující se množství neproduktivních lidí. Z jedné strany bojujeme s tzv. odloženou dospělostí. Vysoké školy zadržují pracovní sílu mladých mimo trh. Z druhé strany nám stárne populace. Takže relativně velmi malé množství lidí z těch deseti a půl milionu Čechů a Moraváků vyrábí hromadu, která se rozděluje i mezi ty ostatní.

- A přitom všude slyšíme, že hrozí technologická nezaměstnanost, že roboti vezmou lidem práci.

Nic nehrozí, to je jenom pohádka. Svým způsobem to popsal Karel Čapek už ve 20. letech minulého století v knize Továrna na absolutno a v dramatu R. U. R. Už tehdy řešili přesně ty samé problémy jako my dnes. Čapek tak popisuje stroj, který chrlil obrovské množství výrobků, nicméně potřeboval nějaké vstupy. Ani v Továrně na absolutno nevznikne něco jen tak z ničeho. A totéž platí dnes. Můžeme celý dům vyrobit ve 3D technologii, ale stejně potřebujete nějakou hmotu, nějakou podstatu. Mám pocit, že si to neuvědomujeme. Zdá se, že se dá všechno nějak okecat, že stačí napsat grantový projekt, dát mu skvělé mediální pokrytí a reklama pak způsobí, že nám mléko samo naskáče do lahví. Na té společné hromadě, jak jsme se o ní bavili, pak máme návrhy na design láhve, chemické rozbory chuti, plnění hygienických norem, plán distribuce, ale nějak tam nemáme to nejdůležitější – krávu. Abychom lidi uživili, potřebujeme skutečnou výrobu a skutečnou produkci.

- Škodí nám i společná měna euro, ačkoli jsme ho nepřijali?

Zrovna jsem se vrátila z Německa, z konference k 70. výročí německé ústavy. Celý jeden konferenční blok byl věnován budoucnosti eura a Evropské unie. Mezi ustaranými tvářemi německých ekonomů a politiků si tam najednou někdo vzal slovo: "Máme tady návrh pana Macrona, máme tady náš německý návrh, tak pojďme udělat kompromis mezi nimi a bude to!" A my tam seděli v sále tři Češi, dívali jsme se po sobě a říkáme si, no výborně, a že je tady dalších 26 členských států, to už asi opravdu nikoho nezajímá.

- A to euro?

Samozřejmě nemůže fungovat, je to od počátku ekonomický nesmysl.

- Proč?

Měna funguje podobně jako jazyk. Ke společné měně i ke společnému jazyku potřebujete homogenní společnost, stejné hodnoty, stejnou kulturu. Jakmile vytvoříte umělý jazyk, třeba esperanto, tak nefunguje, lidé jej nepřijmou. Euro je právě takový umělý jazyk. Můžeme používat univerzální jazyk, jakým je angličtina, kterou si jenom půjčujeme, abychom se domluvili. V hospodářství podobně funguje dolar nebo britská libra.

- Každý asi řekne, že jednotná měna je praktická a je fajn, když můžete platit všude eurem.

To už přece máme vyřešené, protože můžeme všude platit kartou. Nikdo se mě ve Vídni nebo v Mnichově neptá, jestli mám na kartě dolary nebo koruny.

- Ovlivňuje nás euro, i když jsme ho nepřijali?

Ano, velmi. Těžko můžete například zvyšovat úrokové sazby, když hned za humny leží velká eurozóna, která je má nízké.

- Není to už tedy jedno, jestli euro přijmeme, nebo ne?

Není! Představte si, že váš soused chová na zahradě nějakou obludu. Obluda dělá hluk, páchne a vůbec vám otravuje život. Jednoho dne má obluda mladé. Řeknete si, že už na tom stejně nesejde a pořídíte si jedno mládě na svůj dvorek? Silně pochybuji. Spíš budete řešit, jak se té obludy zbavit – nebo kam se odstěhovat.

- Takže euro je obluda?

Ano. Je to takový leviatan (biblická mořská příšera). Během poslední krize jsme totiž neléčili příčinu epidemie. Když si během morových ran staří felčaři v Benátkách nevěděli rady, začali lidem doporučovat alespoň parfémy. Ty sice nikoho neléčily, ale aspoň přerazily ten zápach. My jsme také jenom parfémovali, místo abychom řešili příčinu.

- Hrozí tedy nějaký velký otřes?

Vy se asi neptáte na recesi, ta přijde vždycky. Z té původní krize z roku 2008 pořád nejsme venku, jen jsme zažili období růstu. Podstata krize se ale nevyřešila. Je to stejné jako u smrtelně nemocného pacienta, kterého se načas podařilo stabilizovat nějakými tišícími medikamenty. Tím se však jenom přebily příznaky nemoci, to zhoubné bujení se nezastavilo. Přesně to samé se děje v západních ekonomikách: pořád máme pacienta s rakovinou, kterému je jen na chvíli lépe. Bojím se, co nastane, až účinky tlumících léků odezní. Zda se neukáže, že to zlepšení bylo ono "poslední dobře".

- Jsou potřeba nějaké drastické škrty, šetření?

Hluboce věřím, že hospodářství je založeno na lidech. Naši lidé jsou vynalézaví – a potřebují se nějak uživit –, takže společnost se určitě nezhroutí. Co se může zhroutit, jsou instituce a systémy, třeba euro. V prvním kroku proto musíme odstranit ten nádor, což bude každopádně bolet. Zhorší se možná na chvíli životní úroveň, ale přežijete. To je ta lepší varianta.

- Co může být horšího?

Když si tu nemoc nepřiznáme a budeme se tvářit, že je to chřipka, tak opravdu hrozí vážné politické otřesy. Nárůst extrémismu a konflikt. A tím myslím nějaký skutečný, nefalšovaný, ozbrojený konflikt.

- Proč elity tento problém nevidí? Nebo ho nechtějí vidět?

Jeden z prvních českých ekonomů Albín Bráf začínal své přednášky tím, že ukázal na svoje oblečení a vysvětlil studentům, že látku nejprve někdo vyrobil, někdo jiný dovezl a někdo další z ní poté ušil jeho oblek. Všechno, co máme, zkrátka může existovat jen díky spolupráci všech lidí na světě. Také platí, že "žádný člověk není ostrov sám pro sebe" (z veršů anglického básníka Johna Donna z roku 1624, kterými se inspiroval spisovatel Ernest Hemingway v názvu knihy Komu zvoní hrana, pozn. red.). Ve chvíli, kdy se někdo odtrhne a chce být tím ostrovem, tak si strašlivě ubližuje. Úplně nejhorší je, když ten jeden osamocený ostrůvek začne bojovat proti ostrovům ostatním. My teď potřebujeme víc než kdy dřív stát svorně při sobě. Můžeme spolu nesouhlasit a mít úplně jiné názory, ale potřebujeme se navzájem uznávat. Právě proto, že může přijít krize, navíc máme tu obludu za horizontem.

- Proč má elita potřebu pohrdání a výsměchu k obyčejným lidem?

Protože si vypěstovala pocit nadřazenosti nad těmi dole. A tím pádem se zpětně pěstuje nenávist k elitě u toho zbytku, což je drtivá většina společnosti. Dnes můžete často slyšet: "Vždyť oni nám nerozumí, oni jdou proti nám, nikoho nezajímáme." A jakmile zazní tyto věty, tak by všechny alarmy a čidla měly řvát, protože to je opravdu průšvih.

- To je ta rozdělená společnost, to není jen český problém.

Není žádné "my" a "oni". Jsme tady jenom my a musíme držet spolu. Ten přepych, že děláme rozdíly, to si nechme na fotbalové hřiště, tam je to v pohodě.