Západní společnost jde jako mýtičtí lumíci na smrtelný pochod za krásnými přísliby eura, zrušení hotovosti, světa (téměř) bez práce nebo pečovatelského státu, upozorňuje ekonomka Hana Lipovská.

Ekonomka Hana Lipovská odpovídala na otázky FOND SHOPu týkající se hospodářské politiky, finanční a dluhové krize, penzijního systému, Evropské unie, teorie efektivních trhů i své nové knihy.

1. Jaké důvody Vás vedly k napsání knihy Kdo chce naše peníze?, která je po klasické vysokoškolské učebnici Moderní ekonomie z roku 2017 přehlídkou pravicového ekonomického myšlení a politické nekorektnosti?

Podtitul „Ekonomie bez politické korektnosti“ je drobný vtípek. Existuje jen jedna ekonomie, nikoli ekonomie korektní a ekonomie nekorektní – ovšem ekonomové jsou stále častěji tlačeni k „politicky korektnímu“ vyjadřování. Termínem „politicky korektní“ označoval Herbert Kohl komunistu, jehož loajalita ke „Straně a Vládě“ byla natolik velká, že byl ochoten schvalovat i výslovně zlé politické kroky. Dnešní „politicky korektní ekonomie“ obdobně ustupuje módním trendům, jen aby se udržela v hlavním proudu, jehož voda se ovšem stále více zabarvuje rudě.

Kniha se původně měla jmenovat „Pochod lumíků“. Starý mýtus totiž vypráví, že se jednou za čas v tundře přemnoží malí hlodavci – lumíci – a z nějakého důvodu se vydají na pochod. Společně kráčejí až na okraj útesu, ze kterého spadnou do moře a utonou. Ten mýtus, jakkoli ve skutečnosti nepravdivý, odráží náš vlastní pochod, jakýsi Totenmarsch západní společnosti. Stejně jako lumíci jdeme za vábením pozlátka krásných příslibů – základním nepodmíněným příjmem, eurem, zrušení hotovosti, světa (téměř) bez práce nebo pečovatelského státu. A stejně jako oni padáme znovu a znovu z útesu.

Do psaní jsem se proto pustila ze dvou důvodů. Jednak jsem chtěla ukázat, že řada na první pohled vynikajících návrhů je ve skutečnosti velmi nebezpečná, že za těmi lákavými nápady mnohdy stojí zájmy konkrétních zájmových skupin, které však nemusejí mít stejné cíle jako my ostatní. Druhým podnětem ke knížce byly ekonomické dotazy řady neekonomů, kteří se na mě obraceli s otázkami „jak svět ekonomie funguje“. Ekonomická nekorektnost knihy tak není ničím jiným, než výsledkem psaní z čiré radosti nad krásou ekonomie a poctou zdravému rozumu.

2. Jak jako kritik hodnotíte (ne)úspěšnost kurzového závazku a devizových intervencí ČNB od listopadu 2013 do dubna 2017? Na první pohled přeci jen došlo k určitému zlepšení základních makroekonomických ukazatelů v ČR, když zrychlil růst HDP, klesla nezaměstnanost a inflace se po delší době dostala z velmi nízkých hodnot do cílového pásma ČNB, nyní se pohybuje kolem standardních 2 %…

Technicky zvládla ČNB zavedení intervencí velmi elegantně, ekonomicky s nimi však souhlasit nemohu a nebudu. Neexistuje prokazatelná závislost mezi zásahem do měnového kurzu v roce 2013 a naším ekonomickým růstem po roce 2015. Neumíme určit příspěvek intervencí k HDP (a neumí to ani ČNB, jakkoli se o nějaké odhady pokouší).

Mimo jiné jsme kvůli intervencím nemohli začít zvyšovat včas základní úrokové sazby, takže stále ještě nemáme munici pro případ nové recese. Intervence navíc přišly de facto na konci recese, posloužily proto jako zbytečný devizový polštář pro podniky, které kvůli nim nemusely restrukturalizovat. Dnešní přehřátý trh práce je ostatně také neblahým intervenčním dědictvím.

Devizové rezervy, které jsme kvůli intervencím nakoupily, navíc spočívají především v tzv. „kvalitních dluhopisech“ ekonomik, které ovšem mají velmi nízké, ne-li záporné, úrokové sazby. Samotná nižší výhodnost této intervenční nouzové investice však není takový problém jako hrozba, že se některé dosud cenné papíry změní během krize v papíry bezcenné. Shrnuto: intervence pozdě přišly, pozdě skončily a teprve později jejich negativní důsledky pocítíme.

3. Jak jako kritik hodnotíte (ne)úspěšnost nekonvenční, výrazně expanzivní monetární politiky centrálních bank ve vyspělých zemích? Po jejím uplatňování nejprve v USA a později v Evropě přeci jen nastal ekonomický růst doprovázený poklesem nezaměstnanosti, aniž by eskalovala inflace. Oba regiony se tak vymanily z globální finanční krize i následné ekonomické recese…

Z krize jsme se vymanili asi jen tak, jako když se topící člověk na chvíli dostane hlavou nad hladinu a nadechne se – krátce před tím, než jej spodní proud opět stáhne dolů. Nová vlna krize, kterou ekonomové očekávají, bude ve skutečnosti jen pokračováním Velké recese; tak jako podle Churchilla byla druhá světová válka jen pokračováním první světové války. Nekonvenční měnová politika možná krátkodobě pomohla některým subjektům (především bankám, které měly v portfoliu toxické cenné papíry). Z dlouhodobého hlediska – a zejména z hlediska nové vlny krize – se však ukáží její negativní dopady. Nízké úrokové sazby motivovaly domácnosti k zadlužování. Pomohly nafouknout hypotéční i nemovitostní bublinu, kterou se centrální banky nyní snaží vypouštět pomocí takzvané makroprudenční politiky. Kvůli nízkým úrokovým sazbám jsou také drobní střadatelé od úspor odrazováni, spoření se najednou nevyplácí, ba co víc – vzhledem k souběžnému růstu cenové hladiny je reálně trestáno. Nekonvenční měnovou politikou jsme se zkrátka dostali do světa „za zrcadlem“. Bude velmi obtížné přejít bez úhony zpět do normálních ekonomických podmínek.

4. Letos znervóznilo finanční trhy vysoké zadlužení Itálie, jejíž nová vláda se přihlásila k fiskálně expanzivní politice. Pokud by výnosy do splatnosti italských státních dluhopisů dále stoupaly a italská dluhová krize se prohlubovala, měla by ECB, která chce brzy ukončit kvantitativní uvolňování, k dispozici ještě nějakou munici k jejímu zmírnění? Pokud ne, můžeme v horizontu několika let očekávat rozpad eurozóny a konec eura?

Italské problémy nejsou novinkou letošního roku, spíše jsme si jich začali více všímat díky italským volbám. Úskalí se skrývá především ve dvou finančních bombách s názvem Atlas 1 a Atlas 2. Teprve až si investoři uvědomí, co si v těchto fondech koupili, italská ekonomika se skutečně otřese. Do té doby budou italské problémy (stejně jako problémy španělské, francouzské a německé) dále zastírány a jejich ekonomiky se budou dále toliko záplatovat. To, že se eurozóna jednou rozpadne, je zřejmé. Jestli to bude v krátkém horizontu několika let nebo v horizontu dlouhém, ovšem nedokáži říci ani já a asi ani nikdo jiný. Bude záležet na tom, zda příští rok stane v čele ECB nějaký SuperMario II, který stejně jako pan Draghi oznámí, že euro zachráníme „ať to stojí, co to stojí“, či zda nová garnitura nad nefungujícím systémem zlomí hůl. Osobně se obávám, že euro bude uměle, nákladně a neefektivně drženo déle, než je pro nás přínosné. 

5. Jakou podobu penzijního systému v ČR byste preferovala v rámci jeho reformy? Jak by měly vypadat jeho jednotlivé pilíře a které typy finančních produktů by měly zahrnovat?

Jako konzervativní investor i konzervativní národohospodář kladu důraz na nultý pilíř důchodové reformy, tedy zvýšení mezigenerační solidarity v rámci rodin. Je to mimochodem jedna z mála cest jak zpětně posílit rozpadající se rodinu. První pilíř, který není ničím jiným než vyplácením sociálních dávek ze speciální daně odváděné zaměstnanci, pak má sloužit jako podpůrné rameno pro ty,
o koho se skutečně nemá kdo postarat. V takovém systému bude nutné znovu posílit spořící „produkty“, neboť tzv. třetí pilíř může být směle nahrazen klasickým spořením. To však vyžaduje zodpovědnou monetární politiku, tedy velmi nízkou míru inflace a naopak rozumně vysoké úrokové sazby.

Přechod na jiný důchodový systém by byl vždy problematický kvůli překlenovacímu období – nelze změnit systém za pochodu, pokud dnešní padesátníci pracují dvacet, třicet let v očekávání penze založené na průběžném PAYGO systému. Na rozdíl od Chile v 80. letech také nemáme dostatek vedlejších zdrojů (např. z privatizace), kterými bychom přechodné období pokryli.

Prodlužování věku odchodu do důchodu také není řešením, už z hlediska fyzických možností člověka. Ve stejnou chvíli tak naše ekonomika čelí dvěma protichůdným tlakům: snaze o destrukci rodiny na straně jedné a nutnosti posílit nultý pilíř na straně druhé.  

6. Po vzoru Václava Klause jste zastáncem vystoupení ČR z EU, kam v roce 2017 směřovalo téměř 84 % našich exportů, bez Velké Británie 79 %. Pokud by k Czexitu jednou skutečně došlo a EU by se v rámci jednání o budoucích obchodních vztazích snažila zkomplikovat přístup českým exportérům na vnitřní trh, jak připouštíte i ve své knize, které země mimo EU by pak pravděpodobný výpadek části exportů z ČR do EU dokázaly nejlépe nahradit?

Pokud vím, prezident Klaus se nikdy k Czexitu nehlásil. Já sama věřím, že nejlepší možnou cestou je návrat k hospodářské spolupráci mezi národními ekonomikami, tedy odstraněné veškerých překážek ve vzájemném obchodu (včetně těch dosavadních byrokratických, které dále existují i kvůli EU). V samotné desintegraci vidím menší zlo v situaci, kdy v rámci Unie rostou tlaky na zasahování do hospodářské i politické suverenity jednotlivých států.

Přirovnávám to k manželství s alkoholikem: samozřejmě se nejprve nechcete rozvést a pokusíte se poslat svého miláčka na léčení. Pokud to však k ničemu nevede, může být rozvod lepším (i když bolestným a nešťastným) východiskem, než když vás bude pravidelně fyzicky napadat. Mimochodem, těch 80–85 % našich exportů jsme vyváželi do zemí dnešní EU už za první republiky i bez Unie. Je logické, že se vyváží do států geograficky nejbližších, hospodářsky a kulturně s námi sepjatých. Stačí zalistovat statistickými ročenkami z 20. a 30. let, abychom viděli, že na směřování exportu nenese Unie žádné zásluhy.

7. Jak vidíte další vývoj světové a české ekonomiky? Má současný solidní ekonomický růst šanci udržet se i v následujících letech, nebo s ohledem na délku dosavadního růstového cyklu, resp. výše diskutované problémy vnímáte zvýšené riziko recese?

Otázka nezní, zda dojde k recesi, ale zda dojde k nové vlně krize. Recese jsou přirozenou součástí cyklu. Přicházejí a odcházejí a dnes už se skutečně blíží jejich čas. Nepřirozené a problematické jsou krize. Současné hospodářské a politické problémy na všech frontách západního světa dávají tušit, že náš solidní růst skutečně nebude pokračovat donekonečna, přitom jsme sotva dohnali zpoždění, které jsme nabrali během Velké recese. Domnívám se však, že by se nám velká krize mohla vyhnout, pokud se na ni připravíme sestavením rozumného státního rozpočtu a celkovým zpružněním fiskální politiky vlády. U současné vlády žádný krizový plán nevidím. Netuším, zda jej vůbec má.

8. V závěrečné kapitole knihy kritizujete behaviorální ekonomii, která předpokládá určitou neracionalitu v lidském rozhodování, a obhajujete koncept racionálně se chovajícího člověka ekonomického (homo economicus). Považujete pak chování investorů na akciových trzích za racionální v duchu teorie efektivních trhů, která nepřipouští výrazně nadhodnocení nebo podhodnocení akcií následkem převládajícího tržního sentimentu?

Dnešní akciové trhy valnou většinou nepodléhají emocím investorů, ale spíše algoritmům počítačů. To, že konkrétní investor reaguje stádně, nebo podléhá emocím, není v konfliktu s ekonomickým konceptem homo economicus. Ten totiž předpokládá, že každý jedinec maximalizuje svou vlastní užitkovou funkci. Je pak samozřejmě dost dobře možné, že vaše averze k riziku je zcela jiná než moje, že vy přikládáte jednání ostatních jinou váhu než já, tedy obecně že naše dvě užitkové funkce se ve svých parametrech a vahách značně liší. To však není navzdory módnímu výkladu některých „ekonomistů“ v rozporu s racionálním jednáním člověka ekonomického.

Srovnejme Svatou Matku Terezu a Olgu Hepnarovou. Obě dvě jednaly ze svého hlediska racionálně – jedna v milosrdenství, druhá ve vraždění. Lišily se však svou užitkovou funkci.

Když mluvíme o racionalitě, myslíme tím v ekonomii vždy právě onu touhu člověka maximalizovat užitkovou funkci, ať už vypadá jakkoli. To, co neekonom nazve „neracionálním chováním“ je spíše poukaz na vzájemné rozdíly v našich hodnotách.